Zápis č. 4: Projektové léto

Pořádat uprostřed léta studijní cestu do Česko-saského Švýcarska byl nápad, no řekněme odvážný. Když se to plánovalo, tak jsem o existenci projektu ještě neměla ani tušení a teď na mne padla organizace tohoto podniku. Připadala jsem si jako princ z pohádky, co plní úkoly rozmařilé princezny …

Úkol první – sehnat průvodce. Dva národní parky, to nebude problém, myslela jsem si. Jenže ouha. V Českém Švýcarsku geologa mají, moc milého, ale jeho volnomyšlenkářský přístup mne během přípravy doháněl k šílenství. To v Saském Švýcarsku to byla jiná liga. Geologa nemají, jen školené průvodce. Kteří jsou ovšem na celé léto zablokovaní. Ale můžu jim oficiálně napsat, oni to posoudí, předají dál a ozvou se. No neozvali se, a to už je říjen.

Úkol druhý – ubytování. Sehnat nocleh na jednu noc uprostřed týdne pro patnáct lidí uprostřed sezóny je téměř nemožné. Už ani nevím, kolik hoteliérů jsem nesmírně pobavila. Nakonec se štěstí usmálo na kolegyni Renatu, která umluvila majitele penzionu pro školní výlety. Uprostřed léta měl volno a náladu pod psa. Po jedné noci pod jeho střechou se nedivím ani jednomu.

Dále nám situaci komplikovalo suché a horké počasí, stále se měnící nařízení ohledně zákazu vstupu do lesa a průběžně se měnící počet zúčastněných. Když jsme se tedy v plném počtu sešli na místě, bylo to jako malý zázrak. Co na tom, že jsme s geologem Petrem byli na místě omylem o hodinu a půl dříve. Vyběhli jsme si na rozhlednu (zavřenou) a byli spokojení.

Naší první zastávkou byla Köglerova geologická mapa. Představte si kamennou mozaiku o velikosti menšího hřiště uprostřed rozkvetlé zahrady za rodinným domkem. A k tomu jako průvodce hovorného majitele domu, svérázného staršího pána, příbuzného samotného Köglera. Svižně vyprávěl, vtipkoval a ukazoval a ještě stíhal průběžně kontrolovat a opravovat naší skvělou tlumočnici Petru kouzelnou němčinou se sudetským dialektem.

Na místě byl i geolog národního parku, který byl naším průvodcem po celý den. Byl nesmírně vtipný, měl toulavého psa a velmi specifický přístup. Zažili jsme s ním opravdu nezapomenutelné chvíle, jako když nás vzal do zpola zatopené a zavalené štoly vápenky, kdy na konec došel jen on a neohrožená tlumočnice. Nebo když jsme na Pravčickou bránu šli přímo vzhůru pod nákladní lanovkou, on se jen přezul a pravil s úsměvem „já to dávám za deset minut“. No deset to rozhodně nebylo, ale zážitek mocný. Když pak k večeru přelezl v srdci národního parku zábradlí a vyrazil do skal, naši jindy akurátní akademici jen zvedli obočí a šplhali za ním.

Druhý den jsme projeli Saské Švýcarsko, kde nás čekala prohlídka Maria Louise Stolln. Rozdíl mezi oběma štolami nemohl být větší. Ta včerejší byla nepřístupná, tohle bylo vzorně udržovaných 400 metrů s 90 minutovou prohlídkou. Při poutavém výkladu uprostřed hory doslova běhal mráz po zádech jen při představě neuvěřitelné dřiny starých horníků. To je člověk rád i za ty tabulky čekající v kanceláři.

Studijní cestu jsme zakončili na Děčínském Sněžníku hledáním fluoritům na místech bývalého lomu. Pánové konečně zaměstnali svá kladívka a nad každým nálezem zářili nadšením jak malé děti.

A poučení pro příště? Když si geolog obouvá pevnou obuv, je na místě se otočit a spasit se útěkem.

NEWSLETTER 01/2018

Z projektu

Turnov 17.9.-21.9.2018, Letní škola „Různé tváře hornin“

V půlce září proběhla za krásného babího léta letošní největší projektová akce – týdenní letní geologická škola na téma „Různé tváře hornin“. Její organizace byla v rukou nejpovolanějších, v rukou našich projektových kolegů z katedry geografie Technické univerzity v Liberci. Dvacítka českých a německých účastníků z řad studentů geologie, pracovníků muzeí a zájemců o geologii pronikala pod vedením zkušených lektorů do tajů sbírkotvorné činnosti a geografických informačních technologií. Středobodem dění se stala kouzelná roubenka zvaná Domeček muzea Turnov, kde probíhaly prezentace, přednášky a také praktická práce účastníku Letní školy na story mapách. Geologické vycházky a výlety do okolí Turnova během tří dnů zavedly účastníky k nejrůznějším typům hornin širšího okolí Liberce, od pískovců po žulu. Nedílnou součástí terénní práce byl praktický nácvik sběru hornin pro sbírku a sběr dat do story mapy. Ovšem kromě toho měli účastníci i jedinečnou možnost vyzkoušet si rýžování českých granátů a olivínů, a jako zlatý hřeb posledního dne v terénu i si najít vlastní zkamenělinu. Závěrečný den letní školy patřil prezentacím sbírek a vytvořených story map jednotlivých dvojjazyčných skupin účastníků. Úroveň prezentovaných map si vysloužila u přítomných odborníků velký obdiv a vzniklé sbírky hornin čeká pestrý osud. Některé si účastníci nechají jako součást svých soukromých sbírek, část bude sloužit v Severočeskému muzeu v Liberci pro potřebu Geologické olympiády a část využijí kolegové z Technické univerzity při výuce.

 

Další připravované akce:

13.12.2018 Workshop „Moderní technologie a geologie II.“, Hamr na Jezeře

13.02.2019 Konference „Geoparky a udržitelný rozvoj regionu“, Senckenberg Museum Görlitz

 

Text a foto: Pavla Růžičková

NEWSLETTER 01/2018

Z Lázní Kundratic přes zaniklé vsi ke Skalnímu divadlu

Na náš výlet se vydáme z Lázní Kundratic – lázeňské osady, která leží přibližně 1 km jihozápadně od Osečné. Osadu proslavily lázně, jedny z nejstarších v České republice, které k léčbě pohybového aparátu využívají i tradiční sirnoželezitou slatinu. Kromě samotných lázní nás jistě zaujme rybník, na jehož břehu jsou často k vidění nutrie říční. Jihovýchodně od rybníka se rozkládá Mannův les, kterým můžeme projít po haťových chodnících a pokochat se přechodovým rašeliništěm zarostlým březinou až mokřadní olšinou. Zastavit se můžeme např. na vyhlídce mlynáře Entericha. Z Lázní Kundratic půjdeme po menší asfaltové silnici k jihu – do Podvrší, kde zahneme vpravo. Zde jsme se napojili na červenou turistickou značku. Po ní budeme pokračovat přibližně 0,5 km k západu, kde zahneme vlevo – na odbočku ke Krásné vyhlídce. Cesta k vyhlídce je asi 1 km dlouhá a rozhodně stojí za to. Z Krásné vyhlídky se nám totiž otevře půlkruhový výhled od Ralska až k Malému Ještědu. Jako na dlani zde budeme mít Chrastenský vrch, Děvín či Hamerský Špičák, vrchy vzniklé na vulkanických žilách, ale i pískovcovou tabulovou horu Široký kámen.

Samotná krásná vyhlídka je pískovcovým skalním ostrohem a má podobu dvoustupňové terasy oddělené dvěma výraznými skálami. Až se pokocháme výhledem, po stejné cestě se budeme vracet, ovšem po cca 400 m, v místech, kde naše cesta zatáčí výrazně vlevo, odbočíme ostře doprava. Po menší pěšině asi po 400 m přijdeme do sedla mezi Ocasovským a Lázeňským vrchem. Půjdeme stále rovně, směrem k zaniklé vsi Holičky. Holičky bývala osada, ve které např. v roce 1924 žilo 152 obyvatel. Ves měla 35 domů, mezi které patřily dva hostince, obchod se semišovými výrobky, kovárna či truhlárna (Hons 2014). My se z Holiček vydáme po asfaltové silničce k západu. Nejprve budeme procházet rozlehlými pastvinami, až se asi po 600 m dostaneme do lesa. V tomto lese, asi 0,5 km od vrchu Kalich (439 m), najdeme i starou studnu, ze které kdysi nosili vodu obyvatelé další zaniklé vsi – Černé Noviny. Studna je z pískovcových kvádrů, má klenutý strop a nad její vchodem je vytesaný letopočet 1858. V současné době je bohužel vyschlá.

My budeme pokračovat po silničce k severozápadu, vyjdeme z lesa a po několika stech metrech odbočíme vpravo – ke Skalnímu divadlu. Toto v lesích ukryté skalní městečko nesmíme opomenout. Přesněji se jedná o skály, které jsou rozmístěny v půlkruhu a shora připomínají skutečný skalní amfiteátr. Největší zdejší geomorfologickou zajímavostí je pravá skalní brána, vyvinutá v jednom ze skalních bloků. Tzv. Švarcvaldská brána, svým názvem upomíná na zaniklou ves Schwarzwald (Černá Novina), která stála nedaleko. Skalní brána je široká 3,5 m, vysoká 2 m a tloušťka perforovaného skalního bloku je asi 1,5 m. Ve Skalním divadle to ovšem není jediná zajímavost. Další geologickou lahůdkou jsou tzv. železné klády, které svým tvarem připomínají skutečné zkamenělé stromy. Jedná se o silně proželezněné pískovce. Obdivovat tu dále můžeme solné výkvěty, stopy po bioerozi (chodbičky samotářských včel) či polohy výrazně hrubozrnnějšího pískovce.

Od Skalního divadla se nyní vydáme po zelené turistické značce na sever. Po 1,5 km dojdeme na rozcestí Pod Děvínem. Pokud máme sil nazbyt, můžeme vyjít na vrch Děvín – ke zřícenině středověkého hradu ze 13. století. U přístupového schodiště k hradní zřícenině si povšimneme jedné z velkých geologických zajímavostí. Pravá vulkanická žíla zde vychází až na zemský povrch a my můžeme obdivovat její kontakt s okolními pískovci. Červená barva pískovců svědčí o jejich proželeznění. Na kontaktu vulkanické žíly spatříme i vchod do jedné z děvínských štol, ve kterých se kdysi dobývala železná ruda. Pokud ovšem budeme mít sil už méně, po červené značce se z rozcestí Pod Děvínem vydáme k sv., projdeme kolem Děvínského rybníka a budeme pokračovat ke Chrastenskému vodopádu (asi 2 km). Tento vodopád vznikl podle údajů KČT v 16. století odkloněním části Ploučnice do Hamerského rybníka. Vodopád, přesněji řečeno kaskáda, má výšku několika metrů. Od vodopádu půjdeme dále k východu po červené značce, až po dalších 2 km dojdeme do Podvrší, odkud už to je do Lázní Kundratic jen malý kousek.

Obr. 1: Pískovcový ostroh Krásné vyhlídky.

Obr. 2: Švarcvaldská brána ve Skalním divadle.

Obr. 3: Chrastenský vodopád.

 

Text a foto: Dominik Rubáš

NEWSLETTER 01/2018

Kniha Přírodní klenoty Podještědí Dominika Rubáše

Před několika měsíci byla vydána nová kniha Dominika Rubáše s názvem Přírodní klenoty Podještědí. V knize je na 368 stránkách popsáno několik set přírodních zajímavostí, které leží v oblasti mezi Turnovem, Libercem, Jablonným v Podještědí a Mnichovým Hradištěm. Velká část lokalit je navíc zobrazena na fotografii. Kromě téměř osmi set barevných fotografií kniha obsahuje ilustrace a básně o podještědské krajině. Součástí publikace jsou výsledky rozborů vody patnácti pramenů či slovník geologických a geomorfologických pojmů. Nechybí ani sedm dvoustránkových turistických map s vyznačenými polohami vybraných zájmových lokalit, zjednodušená geologická mapa a 3D pohledy ze stínovaného modelu reliéfu ČR. Kniha může posloužit jako obrazový turistický průvodce po krajině malebného Podještědí a severovýchodní části Geoparku Ralsko. Udělá radost všem, kdo mají tento kraj v srdci, i těm, kteří se s ním chtějí seznámit.

Knihu lze zakoupit přímo u autora nebo ve vybraných knihkupectvích, která jsou uvedena na webových stránkách: www.prirodapodjestedi.cz.

Text a foto: Dominik Rubáš

NEWSLETTER 01/2018

Můj život se vždy točil kolem kamene – Rozhovor s Anjou Köhler

Nenápadné, ale nesmírně zajímavé muzeum dobývání žuly v Königshainu jsme navštívili v rámci projektového terénního workshopu za téma žula. Muzejní expozicí nás provedla Anja Köhler, drobná a energická žena, jejíž výklad byl tak podmanivý, že si získala pozornost opravdu všech. Bylo znát, že jí je téma blízké, o těžké práci v kamenolomu vyprávěla, jako by si do muzea odskočila právě že šichty. Požádali jsme jí proto o rozhovor, zajímalo nás, kdo je žena, jejíž vášní je geologie a dávno zavřený kamenolom…


 Jak se přijde mladá žena ke geologii, která mi zatím přijde spíše mužským světem?

Už na škole jsem se zajímala o geologii a měla jsem malou sbírku kamenů. I když se musím přiznat, že geologie nebyla mým jediným zájmem, nýbrž jedním z mnoha. Když jsem pak vystudovala muzejnictví, získala jsem místo v doma, v okresu Görlitz, ve Svazu slezsko-hornolužických muzeí. Do tohoto svazku patří Vesnické muzeum Markersdorf, Zemědělské muzeum Reichenbach, Zámek Krobnitz a Muzeum těžby žuly  Königshainer Berge. Když pak v roce 2010 šel vedoucí Muzea těžby žuly v Königshainer Berge do důchodu, usoudil můj šéf, že bych byla ideální náhrada. Takže to, že se geologie stala mým hlavním povoláním je částečně dílem náhody. Ale v našem muzeu jde mnohem o víc než jen o geologii samotnou.

Celé muzeum je zařízeno s citem pro detail, můžete nám něco říct o jeho vzniku?
Muzeum těžby žuly v Königshainer Berge založily na přelomu let 1995 a 96 vlastivědný spolek Königshain a zainteresovaní pracovníci lomu. Bylo to doplnění Naučné stezky o přírodě a lomu, která vznikla již v roce 1992. Ze začátku v muzeu nehrála geologie vůbec žádnou roli. Spíše šlo o zpracování žuly, která se v Königshainu těžila mezi roky 1844 a 1975. Díky tomu, že se na vzniku muzea podílelo hodně bývalých pracovníků lomu, muzeum získalo mnoho objektů, ke kterým měli osobní vztah.

Jak obtížné bylo získat exponáty pro muzeum?
Když jsem v roce 2010 muzeum převzala, byla výstava už poměrně zastaralá, protože od založení muzea 1995/96 se nic nezměnilo. Ani výsledky historických výzkumů nebyly nejaktuálnější a nebyly ani zdaleka vyhodnoceny všechny dostupné prameny. Tak jsem se pustila do koncepce nové stálé výstavy z oblasti sociálního života pracovníků lomu. Ta byla otevřena v roce 2012. Při této práci jsem měla tu výhodu, že můj děda sám v Königshainu pracoval v lomu a já tak mnoho pracovníku lomu znala ze svého dětství. Podpořili mne i pomocní pracovníci z muzea, kteří všichni pocházejí z Königshainu a dokázali mi otevřít nejedny dveře. Tou cestou se k nám dostalo i mnoho exponátů, které jsou dnes v muzeu k vidění. Část věcí ležela několik desetiletí na půdách lidí a až díky nové úpravě trvalé výstavy se na ně majitelé rozvzpomněli a přinesli je do muzea ať již ve formě daru nebo jako zápůjčku.

V roce 2013 pak následovala druhá část trvalé expozice, která se věnuje geologii königshainských hor. Tuto část jsme vytvořili ve spolupráci se Senckenbergovým muzeem v Görlitz. Ze Senckenbergova muzea pochází i valná většina vystavených exponátů, protože sami bohužel žádnou geologickou sbírku nevlastníme. Až do roku 2013 to prostě pro muzeum nebylo z hlediska sbírek zajímavé. Trvalá výstava „Geologie hor Königshainu“ se zabývá königshainskou žulou, která existuje ve dvou druzích: modrá a žlutá žula. Vysvětlujeme její vznik a také ukazujeme, jaké žulové horniny se v okolí königshainských hor nacházejí. Všeobecně jsou stále nazývány lužickou žulou, i když se vlastně jedná o granodiorit. Navíc si mohou návštěvníci sami vyzkoušet roli posuzovatele žuly. K dispozici jsou různé lužické granodiority a granity a jen čekají, aby je někdo zkoumal s lupou a určil ten správný druh.
Velké stroje, které jsou k vidění na pozemku a na naučné stezce, původně nepochází z Königshainu, resp. jen jeden nebo dav jsou původní. Tyto stroje jako pily na kámen, jeřáby, výklopné vozíky atd. pocházejí z Demitz-Thumitz případně z Löbau a zbyly po uzavření tamního provozu. Byly určeny ke sešrotování, což tehdejší vedení muzea nechtělo dopustit a převezlo je do Königshainu.

Takže ano, lze říci, že získání exponátů pro muzeum bylo poměrně obtížné. Především když uvážíte, že po uzavření lomů v roce 1975 bylo sešrotováno příp. zlikvidováno všechno, co mělo v Königshainu spojitost s lomem. Ať už se jednalo o stroje nebo dokumenty.

Příběh vašeho dědy mne zaujal, zažila jste do ještě při práci?
Můj děda v lomu pracoval od roku 1955. Pocházel z Laurahütte/ Siemanowice v Horním Slezsku a po dlouhém zajetí v Rusku přišel v polovině padesátých let přes enormní potíže do Königshainu, kde už žil zbytek jeho rodiny. Až do roku 1975 byl v königshainských kamenolomech činný jako štípač a vrtač, tzn. že pracoval u sbíječky. Až do začátku osmdesátých let pak pracoval v lomech v Arnsdorfu. Já jsem se narodila až když byl můj děda již na penzi, takže jsem jeho samotného v lomu už nezažila. Ale o lomech samozřejmě hodně vyprávěl. Moji prarodiče do roku 1994 bydleli v jednom z domů kamenolomu. Podnik míval podnikové byty pro pracovníky lomu. V jednom takovém podnikovém bytě vyrostla má maminka a částečně i já. Byl v bezprostřední blízkosti lomu a tak bylo lámaní kamene vždy nedílnou součástí mého života. Moji prarodiče se přátelili s mnohými dalšími pracovníky lomu a patřili tak stále k „cechu“. Dnes mám velkou radost z každého snímku z kamenolomu, na kterém objevím svého dědečka.

Ukázal vám ještě děda, jak se ručně štípe dlažební kostka? A zkoušela jste to někdy?
Můj děda nepatřil mezi štípače kostek, takže to neuměl ani sám. Vlastně byl vyučený kamnář a práci v lomu vzal proto, že jiná v Königshainu nebyla. Byl tedy vlastně „přeškolený“. Naučit se štípat dlažební kostky není jednoduché, je to jako poslání a v mnoha rodinách se to umění dědilo z generaci na generaci. Já sama jsem zkoušela rozštípnout žulu tolikrát, a přesto vždycky žalostně ztroskotám. Asi to bude tím, že nejsem geolog, nýbrž muzeolog – my věci uchováváme a nerozbíjíme 😉

V životě generací našich předků hrály příroda a také horniny důležitou roli. Zajímá to dnes ještě někoho?
Myslím, že téma přírody a horniny je ještě stále důležité a zajímá se o ně stále více lidí. Ročně máme asi 1 000 až 1 500 návštěvníků, což jsou pro nás velmi příznivá čísla.  Máme otevřeno vždy jen od poloviny dubna do konce října. Jezdí k nám také hodně školních tříd, aby zjistili něco do vlastivědných dějinách svého kraje a o těžké práci v kamenolomu.  A nejde jen o žáky ze základních škol, ale i studenty středních škol a gymnázií. Ale přijíždějí samozřejmě i dospělí a jsou vždy velmi překvapení, jak dříve vypadala práce. To je na mé práci to nejkrásnější: sledovat, jak se počáteční nezájem mění v zaujatý zájem.

Muzeum dobývání žuly v Königshainu je otevřené od středy do pátku od 10.00 do 14.30 hodin, soboty, neděle a svátky pak od 14.00 do 17.00 hodin.

Adresa muzea:
Schlesisch-Oberlausitzer Museumsverbund gGmbH
Granitabbaumuseum Königshainer Berge
Dorfstraße 163b
02829 Königshain

 

Korespondenční adresa:
Schlesisch-Oberlausitzer Museumsverbund gGmbH
Elisabethstraße 40
02826 Görlitz

Foto: Pavla Růžičková

NEWSLETTER 01/2018

Přírodou s geologem

Pokud vás někdy někdo pozve na procházku přírody s přírodovědcem, nebo dokonce s geologem, neváhejte ani vteřinu. Uvidíte totiž svět úplně jinýma očima a objevíte věci, o kterých nemáte ani tušení. Stejná byla i procházka s Petrem Mužákem údolím Rokytky. Aniž bychom opustili bezprostřední okolí známého Kryštofova údolí, objevili jsme překvapivá nová místa.

První zastávka byla hned za silničním mostkem, geolog průvodce sešel ze silnice a vydal se neohroženě po svahu nad potokem. Návštěvníci ho následovali a za chvíli se již první nadšenci shýbají pro kameny. Tedy spíše takové slepence, které na první pohled vypadají jako zbytky betonu nebo malty. Ovšem opak je pravou, jedná se o pěnovec, odrůdu travertinu, který vzniká srážením a usazováním rozpuštěného vápence. Z chemického hlediska je to uhličitan vápenatý, někdy ve směsi s dalšími minerály. Ke vzniku pěnovců významně přispívá flóra, která z vody odebírá kysličník uhličitý a voda reaguje vysrážením vápence. Ten se rychle usazuje na větvičkách, kamínkách i živých rostlinách, postupně je obaluje a vyplňuje i prostor mezi nimi. Zprvu křehká hmota se postupně mění v porézní kámen, který známe z ozdobných travertinových obkladů a z kterého se dělaly dýmkové hlavičky. Na navštíveném místě se sice pěnovcový útvar před nedávnem zřítil do potoka, ovšem pod vedením geologa objevují kousky pěnovce i se zbytky rostlinek všichni účastníci výpravy.

Druhá zastávka byla o pár desítek metrů dál, výprava jen přešla přes silnici do lesa. Jen co si oči přivykly stínu lesa, hned z něj v důsledku výkladu průvodce vystupují zbytky lomu. To, co by člověk jinak přehlédl dostává nový tvar – právě zde se nacházely Clam-Gallasovy vápencové doly. To už se ale slova ujímá přítomný speleolog a popisuje krasové jeskyně, které se skrývají v nenápadném skalním útvaru. Dává kolovat fotografie, plánky a nakonec i krásný krápník. Pokud se však někdo nadchnul nad tou krásou a rád by se vydal do hlubin, další údaj nadšení většiny zchladí – chodby jsou místy široké jen 60 centimetrů. Návštěvníci se shodují, že speleologie je jistě krásná věda, ale na speleologa hledí trochu jako na exotické zvíře.

To už ale průvodce geolog a přírodovědec v jedné osobě jásá nad uschlou větývkou na malém paloučku. Identifikuje v ní totiž odkvetlou vzácnou orchidej. Pro ty, kterým se snad nedostává fantazie, vytahuje z batohu krásné velkoformátové fotografie rostliny v plném květu a nadšeně je prezentuje vedle uschlého stvolu. Následně už i ostatní rozpoznávají a nacházejí odkvetlé orchideje v blízkém okolí. Opravdu zde jsou. Taková vzácnost. Taková krása. Jen je potřeba vědět, co hledat a kde.

Výš cestičkou vedoucí do lesa se dostáváme k místům, kde i neškolené oko rozpoznává stopy lidské činnosti. Jsme na místě historického vitriolového dolu „Zeche“ ze 16. století. Následuje další poutavý výklad o těžbě a těžkém životě horníků v minulosti. Málokdo z přítomných si dokáže představit, že by pracoval ve stísněných prostorách a během desetihodinové pracovní doby ručně vyrubal jen 6 centimetrů další štoly. Ve stínu lesa průvodce ještě vysvětluje funkci důlního kola a systém odvodnění štol.

Po více než třech hodinách se návštěvníci loučí a vrací se zpět k výchozímu místu. Neušli celkem ani 5 kilometrů, ale viděli a dozvěděli se věci, kterých by si bez průvodce nebyli všimli. A právě v tom tkví kouzlo vedených přírodovědných procházek s průvodci – získáte nové zážitky a poznatky.

Text: Pavla Růžičková

Foto: Josef Růžička

NEWSLETTER 01/2018

Jak se tvoří mapa?

Mapa, jak nám říká definice, je zmenšený a zjednodušený obraz objektů a jevů na Zemi přenesený na zobrazovací médium. Mapu by měl tvořit kartograf ve spolupráci s dalšími profesemi – grafikem a zejména tematikem. Tematik je osoba, která má expertní znalosti na téma zobrazené v mapě a zodpovídá za obsah mapy. Kartograf oproti tomu má na starosti technické provedení mapy včetně dodržování pravidel, která by měla mapa splňovat.

Potřeba tvořit mapy je pravděpodobně starší než písmo. Lidé zkrátka měli nutnost si zapamatovat místa, která pro ně měla určitý význam. Kdy přesně vznikaly první mapy, určit nemůžeme. Pravděpodobně celosvětově nejstarší dochovaná „mapa“ pochází z období lovců mamutů (25 000 př.n.l). Mamutí kel, na kterém je mapa vyryta, byl nalezen v jihomoravském Pavlově. Ačkoliv o prvotních krůčcích kartografie nevíme mnoho, současná kartografie se překotně vyvíjí ruku v ruce s vývojem zejména počítačových technologií. Drtivá většina současné mapové produkce se připravuje pomocí specializovaných programů na počítačích. Kartografie se tak stala součástí tzv. geografických informačních systémů (GIS).

Co je to GIS? Jedná se o soubor programů, procesů, technologií a lidí, kteří umožňují správu, analýzu a vizualizaci prostorových dat (tedy dat, které mají nějakou informaci o umístění v prostoru). A přesně tyto tři základní kroky, které GIS umožňují, jsou potřebné pro tvorbu mapy. Nejdříve je potřeba získat data, ta pomocí prostorových analýz upravit a nakonec je vizualizovat do podoby mapy. I v našem projektu můžete tu a tam narazit na nějakou mapu. Jednou z nich je geologická mapa Euroregionu Nisa (ERN), kterou můžete nalézt na našich webových stránkách a která se také objeví na projektových deskách.

Jak se tato mapa připravovala? Trvalo to možná déle, než by čtenář očekával. Začátkem tvorby mapy, je naplánování velikosti mapy, s čímž souvisí i měřítko mapy, a rozvržení ostatních kompozičních prvků jako je legenda, měřítko či nadpis mapy. Od měřítka mapy, které nám udává její podrobnost, se odvíjí naplánování obsahu mapy. Až poté následuje shánění prostorových dat, které nám vlastní mapu „naplní“. Naši němečtí kolegové ze Senckenbergova muzea nám poskytli data o geologii pokrývající většinovou část ERN. Byly to tisíce na sebe navazujících plošek rozdělených do více než 250 kategorií podle typu horniny. V tak vysokém počtu kategorií by se čtenář mapy velmi složitě orientoval. V tomto bodě tak musel do tvorby mapy vstoupit tematik, jehož úkolem bylo agregovat kategorie až do výsledného počtu 31. Následným krokem byla úprava těchto dat do takové podoby, aby odpovídala hranicím ERN. Ty části, které přesahovaly, byly oříznuty. Naopak místa, kde data pro ERN chyběla, musela být ručně „dokreslena“ z veřejných zdrojů. Poskytnutá data byla vytvořená pro podrobnější měřítko, než mapa, která byla v procesu tvorby. Z toho důvodu bylo nutné tato data zgeneralizovat – zjednodušit jejich tvary a sloučit ty plošky, které byly tak malé, že při vytisknutí nebyly vidět, s největší ploškou se kterou sousedily. Ač žijeme v době počítačů a „chytrých technologií“, tento proces se opakuje několikrát víceméně metodou pokus-omyl, neboť neexistuje jediné správné řešení. Každý kartograf má jiné cítění a vjem a proto je spokojen s rozdílným výsledkem své práce oproti kartografovi jinému. Velkým oříškem celé práce, kvůli kterému muselo proběhnout několik testovacích tisků, bylo přiřazení barev jednotlivým kategoriím, tak aby byly respektovány zvyklosti a aby byly barvy od sebe rozeznatelné. Ačkoliv lidské oko je schopno rozeznat tisíce barev, tiskárny již tak dokonalé nejsou. Navíc je potřeba respektovat zvyklosti daného oboru. Například v české geologii je zvykem křídové útvary zobrazovat odstíny žluté barvy a třetihorní vulkanity odstíny barvy fialové. Kartograf nemůže tyto barvy měnit dle svého uvážení, neboť čtenář mapy by pak mohl chybně číst v mapě a získat tak nepřesné informace. Na závěr, aby mapa působila plastičtěji, byl do mapy vložen stínovaný reliéf terénu. Poté již bylo možné vytvořit ostatní kompoziční prvky mapy jako je legenda, měřítko, nebo nadpis.

Jak je vidno z řádků výše, práce kartografa není nudná a monotónní. Možná některého z Vás, čtenářů, překvapilo, s čím vším se musí kartograf vypořádat při práci na jedné mapě. Pro každou úlohu se musí přistupovat jedinečně, řemeslně a s vidinou toho, čemu a komu má mapa sloužit.

1./ První náhled na poskytnutá geologická data a jejich oříznutí dle hranic zájmového území (ERN). Jsou vidět místa, které je potřeba doplnit daty z jiných zdrojů, aby zájmové území bylo pokryté celé.

2./ První draft mapy. Zájmové území doplněno chybějícími daty o geologii území. Jednotlivé plošky byly agregovány do nižšího počtu kategorií. Některé příliš malé plošky byly včleněny do větších sousedních plošek. Barvy pro jednotlivé kategorie byly určeny na základě geologických zvyklostí. Na závěr byl přidán stínovaný reliéf, který zvyšuje plastický vjem mapy.

3./ Finální mapa. Byly provedeny grafické úpravy a přidány další kompoziční prvky mapy – titul, legenda, měřítko, logo.

 

Text a ilustrace: Adam Pátek

NEWSLETTER 01/2018

Stopy po úderu blesku

Pískovcová krajina překvapí své návštěvníky pestrou škálou skalních forem, které se vytvářely po stovky tisíc let erozním působením vody, mrazu, větru, přítomné vegetace, gravitačním rozvolňováním skalních masivů a postupnými zvětrávacími procesy. Jedním z méně běžných fenoménů, které můžeme při troše štěstí objevit na vrcholcích skal, jsou tzv. fulgurity (z latinského „fulgur“ – blesk; lidově zvané též bleskovce). Vznikly jednorázovým zásahem blesku do pískovce. Právě exponované skalní masivy a skalní věže se často stávají terčem atmosférických výbojů při bouřkách.  Bleskovce jsou tedy vlastně „jizvy“ po úderech blesku. Na skále se projeví jako hvězdice prasklin, v jejímž středu je zvláštní sklovitá trubice. Při úderu blesku do pískovcové skály může totiž dojít k roztavení křemičitých částic, které se po opětovném ztuhnutí spečou do podoby nerovných rourkovitých (často dutých) útvarů o velikosti obvykle několika milimetrů až prvních desítek centimetrů. Jsou tvořeny zatuhlou křemičitou taveninou podobnou sklu.

Podobného původu jako jsou fulgurity, je nejspíš také záhadný útvar zvaný „Ohnivec“ v národním parku České Švýcarsko. Byl objeven v 90. letech minulého století ve skalní stěně nad převisem nedaleko říčky Křinice. Má podobu obří jizvy o velikosti 130 x 50 cm, z níž vybíhá řada paprskovitě uspořádaných žlábků. Odborníci předpokládají, že jde o fosilní, zvětráním rozšířený pozůstatek po dávném úderu mimořádně silného lineárního či kulového blesku. Jeho stáří se odhaduje na několik set let, ale pravděpodobně spíše až několik tisíc. Jde vskutku o unikátní skalní formu, která nemá jinde obdobu (alespoň o ní zatím nevíme). Z důvodu ochrany před vandaly zůstává přesné místo nálezu utajeno. Návštěvníci parku si však mohou trojrozměrný model Ohnivce ve skutečné velikosti prohlédnout ve stálé expozici v Domě Českého Švýcarska v Krásné Lípě.

Obrázek 1: Detail trubice bleskovce tvořené čirým bublinkatým sklem, které vzniklo jednorázovým natavením křemenných zrn 

Obrázek 2: Ohnivec

 

Literatura:

  • Cílek Václav, Fullereny i na Pravčické bráně? O různých stopách po úderu blesku. Vesmír 76, 628, 1997/11.

Text: Zuzana Vařilová

Foto: Václav Sojka

NEWSLETTER 01/2018

Fosilie z Písečné

Písečná je budována z křemenných pískovců, které na několika místech vystupují až na povrch. Tyto skalní výchozy obsahují tenké vápnité vložky, na které je vázaná četná fosilní fauna. Sledované území se nachází cca 2 km severním směrem od České Lípy v nadmořské výšce od 260–296 m n. m. Jeho hranice lemují ze severozápadu na jih Dobranovský potok a ze severovýchodu na jihozápad Šidlovský potok. Geomorfologicky je území součástí České křídové tabule, Ralské pahorkatiny, podcelku Zákupské pahorkatiny, okrsku Českolipské kotliny (Demek 1987). Podle Kleina (1993) je zájmová oblast tvořena  sedimenty svrchní křídy, dělené na dvě souvrství – jizerské a březenské.

V rámci vlastního pozorování je sledované území tvořené jemně a středně zrnitými křemennými pískovci vytvářející facie kvádrových pískovců jizerského souvrství. Tyto facie následně střídají tenké polohy vápnitých pískovců. Přechod kvádrových pískovců a vápnitých poloh lze vysvětlit rychlou distribucí písčitého materiálu v podmínkách mělkomořské sedimentace a zároveň i díky silným epizodickým událostem. Z těchto poznatků by se dalo uvažovat, že území Písečné lze označit za tzv. flyšoidní facii. Ovšem této domněnce chybí fakt, že horninový profil postrádá pelitickou a aleuritickou složku. Sledované území můžeme na základě nalezeného fosilního materiálu řadit k nejvyšší části svrchního turonu.

Vlastní průzkum, probíhající v letech 2014-2016, se zabýval paleontologickou charakteristickou vybrané části okolí Písečné. Celkem bylo prozkoumáno 6 sběrných lokalit, na kterých se podařilo determinovat 15 druhů makrofauny. Zcela nově byl zde potvrzen mlž Mytiloides scupini, mechovka Petalopora cf. seriata a žralok Paranomotodon angustidens. Spolu s historickými nálezy je z předmětné lokality celkem známo 29 druhů.

V rámci průzkumu šlo také o stanovení paleoekologické charakteristiky území. Z tzv. indexových fosilií byl determinován mlž Mytiloides scupini , který žil v komunitách na mořském dně. Druh má okrouhlý tvar schránky, širokou škálu ekologické adaptability a lze ho řadit k epifauně. Pectinidae, Limidae a Entoliidae patří k nejpočetnějším čeledím nalezeným v okolí Písečné. Jedná se o zástupce, u jejichž způsobu života hrály velkou roli morfologické znaky. Životní strategie byla zejména epifauní. Většinou žili volně na mořském dně, kde hloubili malé prohlubně. Patřili také k živočichům se schopností plavat. Zejména žebrované formy (hřebenatky) měly schopnost rychlého úniku před predátory. Některé druhy se i volně vznášely ve vodě (např. zástupci rodu Entolium). K posledním nalezeným mlžů patří zástupci čeledi Gryphaeidae. Jde většinou o ústřice, které byly velice tolerantními organismy přisedlými ke dnu moře. Byly schopni obývat i zónu mezi přílivem a odlivem, kde se živily fytoplanktonem.

Z další nalezené makrofauny lze uvést  druh Anomia pseudoradiata, který patří k epifauně sesilního bentosu přisedlému zejména na hrubozrnném skalním podkladu nebo na jiných schránkách mlžů. Zástupci tohoto rodu jsou schopni obývat silné proudy. Vyskytují se však v mělkých částech moří. Ke svému podkladu jsou připojeni díky tzv. byssu neboli mořskému vláknu. Také rod Neovermilia patřil k bentoznímu paleospolečenstvu, které žilo přicementováno k pevnému substrátu. Většinou se s ním setkáváme přímo na schránkách mlžů. Ve vodním prostředí působil jako mikrofiltrátor obývající příbřežní zóny. Nález mechovky rodu Petalopora, patřící mezi imobilní druhy, které se přichytily na skalní podklad, kde postupem času vytvářely vzpřímené kolonie, patřil mezi velice zajímavé. Přesto k nejvýznamnějším nálezům patří zub žraloka Paranomotodon angustidens. Řadíme ho k dravým formám aktivně pohyblivých živočichů. Obývali hranici mezi otevřeným mořem a druhově rozmanitou příbřežní zónou, někdy lovili i v zálivu. Úplně posledním druhem byl rak Protocallianassa antiqua, který žil v mělčinách na bahnitém mořském dně v přílivových oblastech. Způsobem života se prezentuje jako mrchožrout, ale lze ho přiřadit i k příležitostným dravcům. Druh patří k infauně, ale díky životní strategii i k pohyblivé epifauně.

Zjištěné paleospolečenstvo bylo označeno jako autochtonní oryktocenóza. Prostředí bylo označeno jako proximální tempestitová facie sublitorální až litorální zóny s přechody do hlubšího neritika. Veškeré determinované makrofosilie byly po preparaci uloženy ve sbírkách Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. V rámci paleontologického průzkumu vznikl i článek (Mužák 2017), kde si lze přečíst více podrobností o zájmové oblasti Písečné.

Obr 1: Lokalita Písečná

Literatura:

  • Demek J. (ed.) 1987: Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČSR. 1. vyd. Praha, Academia, 584 pp.
  • Klein V. (ed.) 1993: Geologická mapa ČR. List 02 – 42 Česká Lípa 1:50 000. Český geologický ústav Praha.
  • Mužák (2017): Fosilie z Písečné u České Lípy. Vlastivědný sborník Bezděz. Roč. 26, s. 175-199. ISSN 1211-9172.

Text a foto: Petr Mužák

GECON v roce 2019

Plánované aktivity v roce 2019:

Konference Geoparky a udržitelný rozvoj, Görlitz 13.2.2019

Terénní workshop Polzenity, 18.3.2019

Terénní workshop Sedimenty a vulkanity, 15.5.2019

Studijní cesta Geopark Ralsko – Český ráj, 19.-20.6.2019

Letní škola Didaktika a popularizace geologie, 19.-23.8.2019

Terénní workshop Ještědský hřbet – tektonický fenomén, 18.9.2019

Terénní workshop Lužický zlom – křídové sedimenty a vulkanity, 10.10.2019

Workshop Využití GIS a geosites, 21.11.2019

Workshop Dobrá praxe v geovědách a muzeích, 12.12.2019