Newsletter 1 2020

Geolog na Ještědu

Geolog na Ještědu v době koronaviru

Petr Mužák

Dělat geologii za zavřenými dveřmi? Ani náhodou! Vysněné povolání geologa je spřízněné s neživou přírodou a promiňte mi za to vyjádření, s lidmi až na druhém místě. Máme sice vymoženosti moderní doby, jako je internet, ale pro nás co máme rádi šutry je daleko přednější kladivo, které se dá využívat sice různým způsobem, ale jeho hlavním posláním je být k ruce geologa v terénu.

Naštěstí tato věc se nachází u takových to nadšenců na více místech, doma, v práci a možná i zapůjčené u kamaráda. Takže, i když máte zrovna nařízený home office, nejste vázáni tím, že by zrovna nebylo po ruce. Ufff, to jsem si oddechl, ani já nejsem výjimkou. Mé kladivo je pěkně opřené u dveří a vždy připravené vyrazit. Naštěstí i nouzový stav dovoluje vycházet ven.

Výhodou je to, když žijete defakto v lese, kde dávají lišky dobrou noc. To se potom vyběhne ven, aniž byste se báli, že za rohem na vás číhají pohledy nechápajících obyvatel s vytřeštěným výrazem, kam ten blázen svírající kladivo v ruce běží.

Omyl, doba je všelijaká, a proto i této konfrontaci neuniknete. Lidi potkáte i tam, kde byste je nečekali, nebo kam by se ani oni v té nejhlubší fantazii sami nevydali, ale ve složité době se dějí různá překvapení. Přesto zarputilého geologa to neodradí, velkým obloukem nepozorován obejde zbloudilé človíčky a ve skrytu lesního porostu vstříc svému cíli.

Konečně sám, široko daleko nikdo, pouze zpěv drobného ptactva, čerstvý vítr a slunce, které vám ohřívá zátylek. Každý kámen, každá skalka vám najednou zvednou náladu. Cíl je ovšem jiný a to přímo badatelský. Návštěva starého vápencového lomu, který byl naposledy zmiňován v povídkách Karolíny Světlé. Lom, ze kterého dýchá nejen geologická minulost, ale i lidské osudy těžké lopoty.

Stojíte na haldě, kde každý kámen je podepsán rukou lamače, a začnete v euforii převracet jeden kámen za druhým. Zdejší krystalický vápenec v některých polohách ukrývá zkameněliny, které již dlouhou dobu toužíte najít. V hlavě každého sběratele se honí představy o světoznámých trilobitech, lilijicích, hlavonožcích, které kdysi popsal slavný Joachim Barrande. Ale to je jiný příběh a jiná krajina. Zde jsme na Ještědu, kde kdysi horotvorné procesy a metamorfóza byly tak silné, že zastřely skoro všechny paleontologické znaky, a proto najít nějakou zkamenělinu je spíše vzácností.

Náhle jakoby se vám rozsvítilo a před vámi leží placatá vápencová deska a na ní všesměrná spleť rourek různě širokých a dlouhých. Ano, to je ono, fosilní záznam větévek stromatopor. Výraz, který nikomu nic neříká, ale paleontologovi v této krajině rozzáří úsměv na tváři.

Stromatopory byly mořští živočichové, jejichž kostry byly tvořeny uhličitanem vápenatým. Jejich zařazení v říši Animalia je nejisté, zprvu byly zařazovány k žahavcům, např. jako dnešní nezmar. Později se jejich systematické postavení řadilo k živočišným houbám. Víme o nich, že rádi obývali mělká teplá moře, kde se podíleli na tvorbě útesů. V některých případech dokonce převažovali nad ostatními živočichy, to je příklad i hrubě větevnaté stromatopory z této lokality, druhu Amphipora. Jejich staří, tedy staří krystalických vápenců na Ještědu, ve kterých se nachází, řadíme k nejvyšší části středního devonu.

Najednou se z jednoho náhodného nálezu vynoří další a tak si již můžete vybírat, jaký si s sebou odnesete domů. Bacha i to je nebezpečné, jelikož za moment vám u batohu přistane deset podobně velkých, ale zato čím dál tím těžších kousků a všechny jsou pěkné.

Proto se vracím nohama na zem a racionálně vybírám pouze pár budoucích exponátů, které si s sebou odnáším domů. Mé abstinenční příznaky jsou na chvíli zažehnány, ale už plánuji další výpravu.