Geolog na Ještědu v době koronaviru

Petr Mužák

Dělat geologii za zavřenými dveřmi? Ani náhodou! Vysněné povolání geologa je spřízněné s neživou přírodou a promiňte mi za to vyjádření, s lidmi až na druhém místě. Máme sice vymoženosti moderní doby, jako je internet, ale pro nás co máme rádi šutry je daleko přednější kladivo, které se dá využívat sice různým způsobem, ale jeho hlavním posláním je být k ruce geologa v terénu.

Naštěstí tato věc se nachází u takových to nadšenců na více místech, doma, v práci a možná i zapůjčené u kamaráda. Takže, i když máte zrovna nařízený home office, nejste vázáni tím, že by zrovna nebylo po ruce. Ufff, to jsem si oddechl, ani já nejsem výjimkou. Mé kladivo je pěkně opřené u dveří a vždy připravené vyrazit. Naštěstí i nouzový stav dovoluje vycházet ven.

Výhodou je to, když žijete defakto v lese, kde dávají lišky dobrou noc. To se potom vyběhne ven, aniž byste se báli, že za rohem na vás číhají pohledy nechápajících obyvatel s vytřeštěným výrazem, kam ten blázen svírající kladivo v ruce běží.

Omyl, doba je všelijaká, a proto i této konfrontaci neuniknete. Lidi potkáte i tam, kde byste je nečekali, nebo kam by se ani oni v té nejhlubší fantazii sami nevydali, ale ve složité době se dějí různá překvapení. Přesto zarputilého geologa to neodradí, velkým obloukem nepozorován obejde zbloudilé človíčky a ve skrytu lesního porostu vstříc svému cíli.

Konečně sám, široko daleko nikdo, pouze zpěv drobného ptactva, čerstvý vítr a slunce, které vám ohřívá zátylek. Každý kámen, každá skalka vám najednou zvednou náladu. Cíl je ovšem jiný a to přímo badatelský. Návštěva starého vápencového lomu, který byl naposledy zmiňován v povídkách Karolíny Světlé. Lom, ze kterého dýchá nejen geologická minulost, ale i lidské osudy těžké lopoty.

Stojíte na haldě, kde každý kámen je podepsán rukou lamače, a začnete v euforii převracet jeden kámen za druhým. Zdejší krystalický vápenec v některých polohách ukrývá zkameněliny, které již dlouhou dobu toužíte najít. V hlavě každého sběratele se honí představy o světoznámých trilobitech, lilijicích, hlavonožcích, které kdysi popsal slavný Joachim Barrande. Ale to je jiný příběh a jiná krajina. Zde jsme na Ještědu, kde kdysi horotvorné procesy a metamorfóza byly tak silné, že zastřely skoro všechny paleontologické znaky, a proto najít nějakou zkamenělinu je spíše vzácností.

Náhle jakoby se vám rozsvítilo a před vámi leží placatá vápencová deska a na ní všesměrná spleť rourek různě širokých a dlouhých. Ano, to je ono, fosilní záznam větévek stromatopor. Výraz, který nikomu nic neříká, ale paleontologovi v této krajině rozzáří úsměv na tváři.

Stromatopory byly mořští živočichové, jejichž kostry byly tvořeny uhličitanem vápenatým. Jejich zařazení v říši Animalia je nejisté, zprvu byly zařazovány k žahavcům, např. jako dnešní nezmar. Později se jejich systematické postavení řadilo k živočišným houbám. Víme o nich, že rádi obývali mělká teplá moře, kde se podíleli na tvorbě útesů. V některých případech dokonce převažovali nad ostatními živočichy, to je příklad i hrubě větevnaté stromatopory z této lokality, druhu Amphipora. Jejich staří, tedy staří krystalických vápenců na Ještědu, ve kterých se nachází, řadíme k nejvyšší části středního devonu.

Najednou se z jednoho náhodného nálezu vynoří další a tak si již můžete vybírat, jaký si s sebou odnesete domů. Bacha i to je nebezpečné, jelikož za moment vám u batohu přistane deset podobně velkých, ale zato čím dál tím těžších kousků a všechny jsou pěkné.

Proto se vracím nohama na zem a racionálně vybírám pouze pár budoucích exponátů, které si s sebou odnáším domů. Mé abstinenční příznaky jsou na chvíli zažehnány, ale už plánuji další výpravu.

Emil Drápela

Milí čtenáři našeho newsletteru,

jistě jste se těšili na další pravidelnou dávku novinek ze světa geologických výstav, přednášek, seminářů a exkurzí, jenže jejich uskutečnění zhatila karanténní opatření, přijatá v souvislosti se šířením onemocnění COVID-19. Tento newsletter by tedy mohl být velmi krátký, neboť vzhledem k neznámému datu ukončení karanténních opatření se prozatím žádné akce nekonají. V kalendáři akcí by tak mohla být pouze dvě slova: „News? Later…“

To však neznamená, že musíte být bez geologie! Ano, hromadné akce jsou do odvolání zrušeny, pěknou geologickou vycházku si však můžete udělat i sami. Kam vyrazit a jak si výlet naplánovat? S tím by vám měl pomoci tento článek.

1.      Nastudujte zdroje

Pokud doma máte knihu či brožuru o geologických zajímavostech ve vašem okolí, máte z půlky vyhráno. Najděte ji, oprašte, otevřete a zjistěte, na kterých lokalitách jste zatím nebyli. Patříte-li k té části lidstva, která ke své škodě žádnou podobnou publikaci doma nemá, nemusíte propadat depresi, dalších zdrojů je dostatek.

Začít doporučujeme na stránkách popularizačního webu Svět geologie, který provozuje Česká geologická služba, a to v sekci „Kam na výlety“: http://www.geology.cz/svet-geologie/vylety Stránka obsahuje řadu již zpracovaných exkurzí, které lze absolvovat samostatně – stačí si jen vytisknout nebo stáhnout do mobilu exkurzního průvodce. Dále jsou zde uvedeny tipy na geologické naučné stezky a další zajímavé materiály.

Plánujete-li výlety raději u mapy a přitom se nechcete spokojit se stručným popiskem z turistické mapy, můžete vyzkoušet webovou mapovou službu, provozovanou opět Českou geologickou službou, a to „Geologické zajímavosti ČR, verze 2.0“: https://mapy.geology.cz/zajimavosti/  V mapě jsou zaneseny nejzajímavější přístupné geologické lokality i se stručným popisem, podrobnější popis a fotodokumentace lokality pak je přístupná po rozkliknutí. Klasickou turistickou mapu pak lze zkombinovat s ortofoto mapou, která se hodí např. při dohledávání lokality v terénu. Lze si také zobrazit podkladovou geologickou mapu. A ta vůbec nejlepší zpráva je, že aplikace funguje i v chytrých telefonech, takže se přímo v terénu můžete podívat, kde přesně jste vy a kde lokalita, či se kochat vlastním pohybem po geologické mapě.

2.      Naplánujte si cestu, kde nebudou lidi

Vybrali jste vhodnou lokalitu? Je načase naplánovat cestu. A je třeba říci, že vhodnou lokalitou rozhodně nejsou nejznámější turistické cíle, jako třeba Pravčická brána nebo Prachovské skály. Tam i v době karantény bude plno lidí, navštěvovat tyto cíle tedy není příliš zodpovědné. Naštěstí většina geologicky zajímavých lokalit patří mezi méně navštěvované cíle, kam můžeme bez obav vyrazit. Abychom však riziko nákazy co nejvíce eliminovali, je dobré si promyslet, zda na lokalitu lze přijít nějakou neobvyklou cestou, která např. nevede po frekventované turistické značené stezce. To může být i zajímavá výzva.

Je jaro, louky, pole i lesy jsou zatím schůdné, protože doposud nevyrostlo otravné býlí, které zakrývá geologii a zhoršuje průchodnost terénu. Nechoďte tedy cestou, když můžete jít necestou. Vnímejte geologii všemi smysly. Jděte podél linií skal, vodních toků, zaniklých cest. Sledujte hřebeny kopců, staré kamenice, nebo jen jděte od jednoho remízku k druhému. Nic v krajině není náhoda. Vše je podmíněno geologií. A jeden tajný tip na závěr: zkuste se projít podél linií Čertových zdí. Mnoho lidí nepotkáte.

3.      Užijte si lokalitu

Když přijdete tam, kam jste chtěli, je čas využít svou geologickou intuici. I když mapa či exkurzní průvodce popisují, co na lokalitě je zajímavého, občas není nic lehkého onu zajímavou věc v terénu najít. Dají se na lokalitě najít minerály nebo zkameněliny? V jaké hornině či ve které vrstvě je hledat? Jak vůbec vypadají? Při klasické geologické exkurzi vám vše ukáže živý průvodce, vše je tedy jednodušší. Teď s pomocí vašich zdrojů musíte odhalit vše sami. Vyhraďte si dostatek času na průzkum, lokalitu si s otevřenýma očima projděte a zkoumejte vše, co najdete. Pokud vaše informace nejsou příliš přesné, bude vám to trvat déle, ale zato si můžete připadat jako skuteční prospektoři.

Nepodceňte vybavení – kromě geologického či jiného kladívka se hodí malá plastová zahradní lopatka na vyhrabávání vzorků, papírové utěrky na jejich zabalení, igelitové sáčky s platovým zipem na uskladnění vzorků v batohu, lihový fix na popisování sáčku, někdy také ochranné brýle (pokud kladivem boucháte tak silně, že odlétávají kamenné úlomky), rozprašovač (pokud jsou vzorky zašpiněné a musíte je na místě omýt, abyste zjistili, co jste vůbec našli), nebo skládací lopatka (pokud hrabete více než trochu). Pokud jste na lokalitu nepřišli sbírat, ale pouze se kochat, nepotřebujete samozřejmě nic. A přes veškeré sběratelské nadšení nezapomínejte relaxovat, protože to je v současné době důležitější, než jakékoli sbírkové kusy.

Kouzelný Boreč

Zimní výprava na kopec Boreč v Českém středohoří stojí za to, když venkovní teploty klesnou pod -10⁰C. Pak si zde můžete připadat jako Maruška, co v pohádce o 12 měsíčcích vyrazila v zimě na jahody.

Vrch je pozoruhodný unikátním výskytem geologického jevu tzv. mikroexhalací a ventarol. Celý vrch Boreč je totiž protkán sítí malých skalních puklin, které ústí jak na úpatí kopce, tak na jeho vrcholu. V zimě pak kopec při úpatí nasává studený vzduch z venkovního prostředí, který se v soustavě vnitřních puklin ohřívá od okolní horniny, aby byl podstatně teplejší vyfukován zpět do ovzduší nahoře na temeni kopce. Rozdíl teplot unikajícího vzduchu vůči okolnímu prostředí může být až 20 °C. Teplota horniny uvnitř kopce nikdy neklesne pod 9 až 10 °C a celý efekt je tím větší, čím nižší je venkovní teplota. Vzduch se uvnitř kopce navíc obohacuje o vlhkost, proto v tuhých zimách nad vyústěním vzniká krásné ojínění a rampouchy. V jámách na vrcholku kopce lze i uprostřed té nejtužší středoevropské zimy pozorovat čilý život různých drobných živočichů v oázách krásně zelených rostlin orámovaných zmrzlou krásou.

Celý unikátní jev lze pozorovat zejména v zimě, k jeho vysvětlení zde byla v roce 1981 zřízena okružní naučná stezka Boreč, která začíná i končí ve vesnici Režný Újezd asi šest kilometrů severozápadně od Lovosic. Borečský vrch je přístupný i od stejnojmenné osady Boreč po Tyršově stezce, která je značená od kapličky zeleným trojúhelníkem.

Proč fotografuji reliéf krajiny?

aneb

Několik (ne vždy cenných) myšlenek od milovníka krajinářské fotografie

Andrzej Paczos

Nejsem profesionální fotograf a dokonce ani pokročilý amatér. Tento text jsem napsal, protože jsem byl načapán při fotografování krajiny a protože jsem o to byl požádán. Sám bych o tom nikdy nepsal, to by mne ani nenapadlo.

Existuje jednoduchá odpověď na otázku, proč rád fotografuji reliéf (krajinu)?

Za prvé – měl jsem to štěstí, že jsem se narodil v Kotlině Jeleniogórské (Údolí Jeleních hor), velmi malebné oblasti. Každý den jsem mezi domy v mém městě viděl hory: Karkonosze (Krkonoše), Góry Kaczawskie (Kačavské hory) nebo Góry Izerskie (Jizerské hory). Vyrostl jsem v této krajině a cítím se s ní velmi spojen.

Za druhé – jsem zvědavý. Vždycky se chci rád seznámit s něčím novým, porozumět mému okolí, najít si své místo a, pokud si to přeje, sdělil o tom více ostatním. Možná proto jsem se stal geografem a průvodcem.

Za třetí – protože reliéfní formy v krajině skrývají spoustu informací a mohou vyprávět příběh krajiny. Když vidím tyto tvary, snažím se představit si, jak vznikly. Jak se v průběhu času změnily a jak se změní. Všechny tyto formy jsou jedinečné.

Za čtvrté – protože mám rád krásu. Najdete ji všude. Musíte jen otevřít oči, trochu poznat krajinu a vzít si čas. Někdy vidím krásu i v tom, co není krásné. Ale přírodní krajina je vždy krásná. Pokaždé vypadá jinak. Brzy ráno, za denního světla, za soumraku. V dešti, v mlze, na slunci, pokrytá sněhem. Různě v létě, na podzim, v zimě a na jaře. I když se na ni podíváte z různých perspektiv (míst, úhlů).

Které krajiny a reliéfní formy jsou nejvíce fotogenické?

Ani na tuto otázku nelze bez problémů odpovědět. Dlouho jsem si myslel, že horské obrazy jsou nejkrásnější, nejvýraznější. Na fyzické mapě Evropy se Francie jeví jako země s nejširším spektrem krajiny. Na druhou stranu, co můžete najít v tak plochých a nehorských zemích, jako je Nizozemsko nebo Dánsko? Musel jsem změnit názor, když mi nizozemský přítel dal fotoalbum krajin jeho domovské země. Díky němu jsem se naučil oceňovat význam přímek a široké perspektivy. A na dovolené jsem objevil krásu dánské krajiny. Duny, vřesoviště, útesy a široká mělčiny mě okouzlily. Zvlášť tato jednoduchá, jasná a „čistá“ krajina mne ohromila. Připomněla mi jednoduchost protestantských svatostánků …

Opět nedám jednoduchou odpověď na třetí otázku, jak by měl člověk fotografovat reliéf krajiny.

Záleží na tom, co chcete fotografovat a ukazovat.

Pokud má být obraz dokumentem reliéfní formy nebo krajiny s jejím tvarem a vývojovými procesy nebo zvláštními rysy, soustředíme se pouze na tyto rysy. Všechno ostatní tedy není tak důležité. Mnoho takových dokumentárních obrazů je proto často tak nějak neestetických. Obraz není dobře strukturovaný nebo je poněkud rozmazaný, přeexponovaný atd. – Odborníci si často nevšimnou jiných rušivých prvků v blízkosti skutečného objektu. Stačí jim, když zaznamenají to, co považují za zajímavé.

Umělecké obrazy jsou naopak technicky a esteticky správné, ale dobře nezobrazují zvláštnosti reliéfních forem znázorněných v krajině. Umělecká díla zapůsobí svou kvalitou, barvami a celkovou skladbou, ale podle odborníků se zdají být nějak neúplná – bez „duše“. Působí tam, že fotograf nemá ponětí o specifikách a původu zaznamenaného objektu a místo toho věnuje pozornost pouze složení a barvám.

Myslím, že byste měli vyfotografovat objekt, který chcete, jak vidíte a cítíte, jak mu rozumíte. Zkuste cítit a rozumět tomu, co fotografujete. Jak je tomu často, byla by žádoucí kombinace extrémů, fotografie, která si cení umělecké hodnoty i pravdivosti objektu.

Jsou situace, na které vás nic nepřipraví. Žádné školení ani příručka.

Korona v letos v březnu ochromila celý svět. I nás a náš projekt.

Přitom náš poslední projektový rok tak slibně začal. V lednu a únoru proběhly dva workshopy uvnitř a my se těšili na první terénní workshop do přírody. Jenže pak začaly přicházet první informace o zákeřném viru. A vládní nařízení. Shromažďování nad 500 osob se zakazuje, to by ještě šlo, říkali jsme si. Během týdne se hranice snížila na 200, 100 a pak přišel totální zákaz, zavřené hranice, zavřené školy, zavřený svět. Nejhorší bylo to obrovské množství nařízení a příkazů, které si často protiřečily, a informace, kterým se nedalo věřit. Úřady a instituce, které sami netušily, co a jak dál. V té záplavě přišel mail z SAB. Jsme s vámi, zdraví je teď přednější, nebojte se. Víc jsme asi vědět nepotřebovali.

Shrňme to. Projekt přežil a naštěstí nikdo z nás se s koronavirem nesetkal osobně. Naučili jsme se spoustu věcí, zvlášť technického rázu. Práce z domova pro mě není žádnou novinkou, ovšem skloubit jí s domácí výukou dvou pubertálních potomků, kteří navíc chtějí denně jíst a po týdnu se jim nečekané prázdniny zajídají, je již jiný oříšek. Zdárně jsme pohnuli s projektovou brožurou, protože i geolog zavřený doma přestane po měsíci třídit a oprašovat sbírku a s chutí se pouští do papírování, které jindy odmítá. Hranice se nakonec zase otevřely a hned na prvním workshopu nás bylo víc, než kdy před tím. Svět se pomalu vrací do známých kolejí, i když strašák korona opět vystrkuje růžky.

Musím přiznat, že pro mě bylo a je nesmírně zajímavé sledovat, jak se s krizí vypořádáváme u nás, a jak v Německu. Díky společnému projektu mám možnost to sledovat přímo, nejsem odkázaná na informace předkládané z médií. A SAB? Dodržela slovo, celou dobu jsme měli plnou podporu a všechny „Kontaktdamen“ byly nesmírně vstřícné, i když bych se po množství mých telefonátů nedivila, kdyby jim na telefonu u mého čísla svítil velký červený vykřičník. Teď budeme projekt o dva měsíce prodlužovat, abychom dohnali všechny ty akce, které korona ochromila. Samozřejmě za tím je trochu papírování, hodně počítání a jeden dvoujazyčný formulář, který odmítá spolupracovat. Ale o tom zase příště.

Prameny

Ačkoli tento rok není srážkově tak chudý, jako minulý, přesto zásoby podzemních vod mají daleko k normálnímu stavu. Místa přirozené akumulace podzemních vod jsou proto v posledních letech cílem zvýšeného zájmu vědců z mnoha oborů, v první řadě však hydrogeologů. Odborná i laická veřejnost začíná chápat, že ne každá hornina dokáže pojmout vodu a fungovat jako její zásobárna, a že bychom tedy o místa, kde k akumulacím podzemních vod dochází, měli pečovat a dbát na jejich ochranu proti znečištění. Voda totiž je, na rozdíl od mnoha jiných surovin, nenahraditelným zdrojem, bez kterého se neobejdeme.

V česko-německo-polském trojmezí nalezneme řadu příkladů, kdy se s vodními zdroji nakládá nešetrně a nehospodárně. Nejhorším příkladem z minulosti je masivní znečištění zásob pitné vody v okolí Stráže pod Ralskem důlní činností při těžbě uranu. V současnosti nejvíce rezonuje téma úbytku podzemní vody v obcích poblíž hnědouhelného dolu Turów v Polsku, najde se však řada dalších negativních příkladů, od nešetrných regulací vodních toků, omezujících schopnost krajiny zadržovat vodu a zhoršujících samočisticí schopnost vody, přes chybějící nebo zastaralé čističky odpadních vod, až po nešetrný přístup k půdě, která je pro zadržování vody klíčová.

Jeden z partnerů sítě GECON, Technická univerzita v Liberci, Katedra geografie, v letech 2016 – 2019 řešil projekt s názvem „Prameny spojují krajiny a státy – environmentální vzdělávání a kooperace v regionu Liberec-Zittau“, který analyzoval stav pramenů podél zhruba čtyřicetikilometrového úseku Lužického zlomu. U pramenů byly prováděny chemické analýzy vody, zkoumána geologie, historie jejich využívání, prováděna opakovaná měření jejich vydatnosti během roku aj. Zjištěné výsledky nejsou příliš povzbudivé: prameny mají obecně nižší vydatnost než před 30 – 40 lety, řada z nich je ohrožena periodickým vysycháním, ačkoli v minulosti nebyla (nebo jen výjimečně), a poměrně vysoké procento pramenů je určitým způsobem znečištěno a nelze je tedy využít jako zdroje pitné vody. Podrobnější informace lze najít na stránkách projektu: prameny.tul.cz

Kameny na hřbitově

Text: Jörg Büchner

Přemýšleli jste někdy nad tím, odkud se berou náhrobky na hřbitovech? Od kameníka, samozřejmě. Jenže surovina pro náhrobky musí být vytěžena někde v kamenolomu z pod povrchu zemského. Dříve, když ještě neexistovala železnice a doprava zboží byla proto mnohem dražší než dnes, používal se ve stavebnictví ve podstatě především materiál z blízkého okolí. Jen králové a bohatá šlechta si mohla dovolit ušlechtilý kámen, částečně dovážený z velkých vzdáleností.

Ovšem když se dnes rozhlédneme po hřbitovech, tak zjistíme, že náhrobky z místních hornin jsou stále vzácnější. Místo toho převládají ruly a žuly z Asie ( Vietnam, Indie a Čína). Rozšířené jsou i gabra a jiné magmatické horniny ze Skandinávie. Z místních hornin převládají takzvané „lužické zelené kameny“ nebo „diabasy“, které byly až do politických změn v roce 1989 rozšířeny v zemím Trojmezí, ale zároveň také v celém severním Německu. Z geologického hlediska se jedná o mikrogabra, která také patří k tmavým magmatickým horninám. Vyleštěné vypadají i tyto horniny velmi ušlechtile a dobře se hodí jako náhrobní kameny.  Některé varianty se označují jako „sněhové vločky“, což pramení od větších krystalů živce.  Dalším oblíbeným materiálem na náhrobky jsou v regionu žuly z Liberecka a z Krkonoš.  Ty získávají po vyleštění teplý barevný odstín, který zvlášť vyniká u růžového až masitě zbarveného živce.

Bez ohledu na původ hornin je hřbitov vždy přímo ukázkovým oknem geologie. Dají se zde vystopovat mnohé různorodé geologické procesy, které stvořily obrovskou rozmanitost hornin.

Letní škola

Léto v našem projektu je ve znamení Letní školy geologie. To se sejde parta studentů, nadšenců geologie s odborníky a týden se toulají po lesích a loukách, jásají nad každým kamínkem a dělají z toho vědu. Tedy tak to může vypadat z pohledu laika, jinak se jedná o odbornou činnost, včetně přednášek, seminářů a diskusí, při kterých hluboce obdivuji naší tlumočnici.

Letošní letní škola se věnovala tématu Didaktiky a popularizace geologie. Čili jsme se učili, co dělá dobrého průvodce a jak udělat z geologie napínavé dobrodružství.

Ovšem v pozici projektového manažera se zároveň učíte a zároveň se staráte o skupinu, tedy provádíte praktickou činnost průvodce. V praxi to vypadá, že stále přepočítáváte. U snídaně to je ještě pohoda, prostě ti co jsou ubytovaní, také snídají. Pak se přidá místní průvodce, který spí doma. Tedy x+1. Obědy jsou x+1, ale pozor – účastníci se dělí na vegetariány a masožravce. A už máme rovnici jinou, tedy 3V + 19M. Která je platná jen do té doby, kdy si mlsní účastníci kouknou do talíře. Rázem se ze 3V stává hodnota značně proměnlivá, neb masožravci konvertují dle aktuální nálady.

Další zádrhel je, když vyrážíte prvně do terénu. Snažíte se skupině rozdat 22 jablek, 22 Tatranek a 22 vod a zbydou vám 4 jablka, 2 vody a žádná Tatranka. Začnete nenápadně přepočítávat skupinku a v duchu si pomáháte mnemotechnickými pomůckami – 3 muži, 3 ženy, 4 akademici, 4 Němci, 2 pašáci, 6 z domečku. A skupina se stále hemží, neb se někteří vrací pro kladívka a jiní zase mění obuv …

Ve stejném duchu to běží celý týden. Staráte se, aby měli všichni všechno, a u toho se usmíváte a tváříte, že vše je ok. I když vám zrovna odjede část skupiny autem a vy zůstanete uprostřed skal se skupinkou 18 lidí a bezpečně víte, že v údolí čeká minibus, který má 17 míst. Nebo když vám při prohlídce kostelíka polovina skupiny dezertuje a najdete je na místním hřbitově, jak se rozplývají nad geologickou pestrostí náhrobních kamenů. Práce průvodce a projektového manažera má totiž hodně společného. Potřebujete umět organizovat, improvizovat a zachovat klid. Třeba když už potřetí někomu vysvětlujete, že to není omyl, že ty báječné ponožky z SAB jsou opravdu každá jiná. Na navrhovanou výměnu ponožek mezi sebou nikdo nepřistoupil a vy se v duchu bavíte tím, že hádáte, kdo si nestejný pár troufne obléknout jako první.

Každopádně po pěti dnech mám tik, a když potkáme děti z místní mateřské školky, tak učitelkám závidím ty barevné vestičky s velkými čísly na zádech. Možná je koupím z příštího projektu.