Newsletter 2 2019

Tip na výlet

Kouzelný Boreč

Zimní výprava na kopec Boreč v Českém středohoří stojí za to, když venkovní teploty klesnou pod -100C. Pak si zde můžete připadat jako Maruška, co v pohádce o 12 měsíčcích vyrazila v zimě na jahody.

Vrch je pozoruhodný unikátním výskytem geologického jevu tzv. mikroexhalací a ventarol. Celý vrch Boreč je totiž protkán sítí malých skalních puklin, které ústí jak na úpatí kopce, tak na jeho vrcholu. V zimě pak kopec při úpatí nasává studený vzduch z venkovního prostředí, který se v soustavě vnitřních puklin ohřívá od okolní horniny, aby byl podstatně teplejší vyfukován zpět do ovzduší nahoře na temeni kopce. Rozdíl teplot unikajícího vzduchu vůči okolnímu prostředí může být až 20 °C. Teplota horniny uvnitř kopce nikdy neklesne pod 9 až 10 °C a celý efekt je tím větší, čím nižší je venkovní teplota. Vzduch se uvnitř kopce navíc obohacuje o vlhkost, proto v tuhých zimách nad vyústěním vzniká krásné ojínění a rampouchy. V jámách na vrcholku kopce lze i uprostřed té nejtužší středoevropské zimy pozorovat čilý život různých drobných živočichů v oázách krásně zelených rostlin orámovaných zmrzlou krásou.

Celý unikátní jev lze pozorovat zejména v zimě, k jeho vysvětlení zde byla v roce 1981 zřízena okružní naučná stezka Boreč, která začíná i končí ve vesnici Režný Újezd asi šest kilometrů severozápadně od Lovosic. Borečský vrch je přístupný i od stejnojmenné osady Boreč po Tyršově stezce, která je značená od kapličky zeleným trojúhelníkem.

Newsletter 2 2019

Z projektu

Prameny

Ačkoli tento rok není srážkově tak chudý, jako minulý, přesto zásoby podzemních vod mají daleko k normálnímu stavu. Místa přirozené akumulace podzemních vod jsou proto v posledních letech cílem zvýšeného zájmu vědců z mnoha oborů, v první řadě však hydrogeologů. Odborná i laická veřejnost začíná chápat, že ne každá hornina dokáže pojmout vodu a fungovat jako její zásobárna, a že bychom tedy o místa, kde k akumulacím podzemních vod dochází, měli pečovat a dbát na jejich ochranu proti znečištění. Voda totiž je, na rozdíl od mnoha jiných surovin, nenahraditelným zdrojem, bez kterého se neobejdeme.

V česko-německo-polském trojmezí nalezneme řadu příkladů, kdy se s vodními zdroji nakládá nešetrně a nehospodárně. Nejhorším příkladem z minulosti je masivní znečištění zásob pitné vody v okolí Stráže pod Ralskem důlní činností při těžbě uranu. V současnosti nejvíce rezonuje téma úbytku podzemní vody v obcích poblíž hnědouhelného dolu Turów v Polsku, najde se však řada dalších negativních příkladů, od nešetrných regulací vodních toků, omezujících schopnost krajiny zadržovat vodu a zhoršujících samočisticí schopnost vody, přes chybějící nebo zastaralé čističky odpadních vod, až po nešetrný přístup k půdě, která je pro zadržování vody klíčová.

Jeden z partnerů sítě GECON, Technická univerzita v Liberci, Katedra geografie, v letech 2016 – 2019 řešil projekt s názvem „Prameny spojují krajiny a státy – environmentální vzdělávání a kooperace v regionu Liberec-Zittau“, který analyzoval stav pramenů podél zhruba čtyřicetikilometrového úseku Lužického zlomu. U pramenů byly prováděny chemické analýzy vody, zkoumána geologie, historie jejich využívání, prováděna opakovaná měření jejich vydatnosti během roku aj. Zjištěné výsledky nejsou příliš povzbudivé: prameny mají obecně nižší vydatnost než před 30 – 40 lety, řada z nich je ohrožena periodickým vysycháním, ačkoli v minulosti nebyla (nebo jen výjimečně), a poměrně vysoké procento pramenů je určitým způsobem znečištěno a nelze je tedy využít jako zdroje pitné vody. Podrobnější informace lze najít na stránkách projektu: prameny.tul.cz

Newsletter 2 2019

Tip pro vás

Kameny na hřbitově

Text: Jörg Büchner

Přemýšleli jste někdy nad tím, odkud se berou náhrobky na hřbitovech? Od kameníka, samozřejmě. Jenže surovina pro náhrobky musí být vytěžena někde v kamenolomu z pod povrchu zemského. Dříve, když ještě neexistovala železnice a doprava zboží byla proto mnohem dražší než dnes, používal se ve stavebnictví ve podstatě především materiál z blízkého okolí. Jen králové a bohatá šlechta si mohla dovolit ušlechtilý kámen, částečně dovážený z velkých vzdáleností.

Ovšem když se dnes rozhlédneme po hřbitovech, tak zjistíme, že náhrobky z místních hornin jsou stále vzácnější. Místo toho převládají ruly a žuly z Asie ( Vietnam, Indie a Čína). Rozšířené jsou i gabra a jiné magmatické horniny ze Skandinávie. Z místních hornin převládají takzvané „lužické zelené kameny“ nebo „diabasy“, které byly až do politických změn v roce 1989 rozšířeny v zemím Trojmezí, ale zároveň také v celém severním Německu. Z geologického hlediska se jedná o mikrogabra, která také patří k tmavým magmatickým horninám. Vyleštěné vypadají i tyto horniny velmi ušlechtile a dobře se hodí jako náhrobní kameny.  Některé varianty se označují jako „sněhové vločky“, což pramení od větších krystalů živce.  Dalším oblíbeným materiálem na náhrobky jsou v regionu žuly z Liberecka a z Krkonoš.  Ty získávají po vyleštění teplý barevný odstín, který zvlášť vyniká u růžového až masitě zbarveného živce.

Bez ohledu na původ hornin je hřbitov vždy přímo ukázkovým oknem geologie. Dají se zde vystopovat mnohé různorodé geologické procesy, které stvořily obrovskou rozmanitost hornin.