Proč fotografuji reliéf krajiny?
aneb
Několik (ne vždy cenných) myšlenek od milovníka krajinářské fotografie
Andrzej Paczos
Nejsem profesionální fotograf a dokonce ani pokročilý amatér. Tento text jsem napsal, protože jsem byl načapán při fotografování krajiny a protože jsem o to byl požádán. Sám bych o tom nikdy nepsal, to by mne ani nenapadlo.
Existuje jednoduchá odpověď na otázku, proč rád fotografuji reliéf (krajinu)?
Za prvé – měl jsem to štěstí, že jsem se narodil v Kotlině Jeleniogórské (Údolí Jeleních hor), velmi malebné oblasti. Každý den jsem mezi domy v mém městě viděl hory: Karkonosze (Krkonoše), Góry Kaczawskie (Kačavské hory) nebo Góry Izerskie (Jizerské hory). Vyrostl jsem v této krajině a cítím se s ní velmi spojen.
Za druhé – jsem zvědavý. Vždycky se chci rád seznámit s něčím novým, porozumět mému okolí, najít si své místo a, pokud si to přeje, sdělil o tom více ostatním. Možná proto jsem se stal geografem a průvodcem.
Za třetí – protože reliéfní formy v krajině skrývají spoustu informací a mohou vyprávět příběh krajiny. Když vidím tyto tvary, snažím se představit si, jak vznikly. Jak se v průběhu času změnily a jak se změní. Všechny tyto formy jsou jedinečné.
Za čtvrté – protože mám rád krásu. Najdete ji všude. Musíte jen otevřít oči, trochu poznat krajinu a vzít si čas. Někdy vidím krásu i v tom, co není krásné. Ale přírodní krajina je vždy krásná. Pokaždé vypadá jinak. Brzy ráno, za denního světla, za soumraku. V dešti, v mlze, na slunci, pokrytá sněhem. Různě v létě, na podzim, v zimě a na jaře. I když se na ni podíváte z různých perspektiv (míst, úhlů).
Které krajiny a reliéfní formy jsou nejvíce fotogenické?
Ani na tuto otázku nelze bez problémů odpovědět. Dlouho jsem si myslel, že horské obrazy jsou nejkrásnější, nejvýraznější. Na fyzické mapě Evropy se Francie jeví jako země s nejširším spektrem krajiny. Na druhou stranu, co můžete najít v tak plochých a nehorských zemích, jako je Nizozemsko nebo Dánsko? Musel jsem změnit názor, když mi nizozemský přítel dal fotoalbum krajin jeho domovské země. Díky němu jsem se naučil oceňovat význam přímek a široké perspektivy. A na dovolené jsem objevil krásu dánské krajiny. Duny, vřesoviště, útesy a široká mělčiny mě okouzlily. Zvlášť tato jednoduchá, jasná a „čistá“ krajina mne ohromila. Připomněla mi jednoduchost protestantských svatostánků …
Opět nedám jednoduchou odpověď na třetí otázku, jak by měl člověk fotografovat reliéf krajiny.
Záleží na tom, co chcete fotografovat a ukazovat.
Pokud má být obraz dokumentem reliéfní formy nebo krajiny s jejím tvarem a vývojovými procesy nebo zvláštními rysy, soustředíme se pouze na tyto rysy. Všechno ostatní tedy není tak důležité. Mnoho takových dokumentárních obrazů je proto často tak nějak neestetických. Obraz není dobře strukturovaný nebo je poněkud rozmazaný, přeexponovaný atd. – Odborníci si často nevšimnou jiných rušivých prvků v blízkosti skutečného objektu. Stačí jim, když zaznamenají to, co považují za zajímavé.
Umělecké obrazy jsou naopak technicky a esteticky správné, ale dobře nezobrazují zvláštnosti reliéfních forem znázorněných v krajině. Umělecká díla zapůsobí svou kvalitou, barvami a celkovou skladbou, ale podle odborníků se zdají být nějak neúplná – bez „duše“. Působí tam, že fotograf nemá ponětí o specifikách a původu zaznamenaného objektu a místo toho věnuje pozornost pouze složení a barvám.
Myslím, že byste měli vyfotografovat objekt, který chcete, jak vidíte a cítíte, jak mu rozumíte. Zkuste cítit a rozumět tomu, co fotografujete. Jak je tomu často, byla by žádoucí kombinace extrémů, fotografie, která si cení umělecké hodnoty i pravdivosti objektu.
