Mapa, jak nám říká definice, je zmenšený a zjednodušený obraz objektů a jevů na Zemi přenesený na zobrazovací médium. Mapu by měl tvořit kartograf ve spolupráci s dalšími profesemi – grafikem a zejména tematikem. Tematik je osoba, která má expertní znalosti na téma zobrazené v mapě a zodpovídá za obsah mapy. Kartograf oproti tomu má na starosti technické provedení mapy včetně dodržování pravidel, která by měla mapa splňovat.
Potřeba tvořit mapy je pravděpodobně starší než písmo. Lidé zkrátka měli nutnost si zapamatovat místa, která pro ně měla určitý význam. Kdy přesně vznikaly první mapy, určit nemůžeme. Pravděpodobně celosvětově nejstarší dochovaná „mapa“ pochází z období lovců mamutů (25 000 př.n.l). Mamutí kel, na kterém je mapa vyryta, byl nalezen v jihomoravském Pavlově. Ačkoliv o prvotních krůčcích kartografie nevíme mnoho, současná kartografie se překotně vyvíjí ruku v ruce s vývojem zejména počítačových technologií. Drtivá většina současné mapové produkce se připravuje pomocí specializovaných programů na počítačích. Kartografie se tak stala součástí tzv. geografických informačních systémů (GIS).
Co je to GIS? Jedná se o soubor programů, procesů, technologií a lidí, kteří umožňují správu, analýzu a vizualizaci prostorových dat (tedy dat, které mají nějakou informaci o umístění v prostoru). A přesně tyto tři základní kroky, které GIS umožňují, jsou potřebné pro tvorbu mapy. Nejdříve je potřeba získat data, ta pomocí prostorových analýz upravit a nakonec je vizualizovat do podoby mapy. I v našem projektu můžete tu a tam narazit na nějakou mapu. Jednou z nich je geologická mapa Euroregionu Nisa (ERN), kterou můžete nalézt na našich webových stránkách a která se také objeví na projektových deskách.
Jak se tato mapa připravovala? Trvalo to možná déle, než by čtenář očekával. Začátkem tvorby mapy, je naplánování velikosti mapy, s čímž souvisí i měřítko mapy, a rozvržení ostatních kompozičních prvků jako je legenda, měřítko či nadpis mapy. Od měřítka mapy, které nám udává její podrobnost, se odvíjí naplánování obsahu mapy. Až poté následuje shánění prostorových dat, které nám vlastní mapu „naplní“. Naši němečtí kolegové ze Senckenbergova muzea nám poskytli data o geologii pokrývající většinovou část ERN. Byly to tisíce na sebe navazujících plošek rozdělených do více než 250 kategorií podle typu horniny. V tak vysokém počtu kategorií by se čtenář mapy velmi složitě orientoval. V tomto bodě tak musel do tvorby mapy vstoupit tematik, jehož úkolem bylo agregovat kategorie až do výsledného počtu 31. Následným krokem byla úprava těchto dat do takové podoby, aby odpovídala hranicím ERN. Ty části, které přesahovaly, byly oříznuty. Naopak místa, kde data pro ERN chyběla, musela být ručně „dokreslena“ z veřejných zdrojů. Poskytnutá data byla vytvořená pro podrobnější měřítko, než mapa, která byla v procesu tvorby. Z toho důvodu bylo nutné tato data zgeneralizovat – zjednodušit jejich tvary a sloučit ty plošky, které byly tak malé, že při vytisknutí nebyly vidět, s největší ploškou se kterou sousedily. Ač žijeme v době počítačů a „chytrých technologií“, tento proces se opakuje několikrát víceméně metodou pokus-omyl, neboť neexistuje jediné správné řešení. Každý kartograf má jiné cítění a vjem a proto je spokojen s rozdílným výsledkem své práce oproti kartografovi jinému. Velkým oříškem celé práce, kvůli kterému muselo proběhnout několik testovacích tisků, bylo přiřazení barev jednotlivým kategoriím, tak aby byly respektovány zvyklosti a aby byly barvy od sebe rozeznatelné. Ačkoliv lidské oko je schopno rozeznat tisíce barev, tiskárny již tak dokonalé nejsou. Navíc je potřeba respektovat zvyklosti daného oboru. Například v české geologii je zvykem křídové útvary zobrazovat odstíny žluté barvy a třetihorní vulkanity odstíny barvy fialové. Kartograf nemůže tyto barvy měnit dle svého uvážení, neboť čtenář mapy by pak mohl chybně číst v mapě a získat tak nepřesné informace. Na závěr, aby mapa působila plastičtěji, byl do mapy vložen stínovaný reliéf terénu. Poté již bylo možné vytvořit ostatní kompoziční prvky mapy jako je legenda, měřítko, nebo nadpis.
Jak je vidno z řádků výše, práce kartografa není nudná a monotónní. Možná některého z Vás, čtenářů, překvapilo, s čím vším se musí kartograf vypořádat při práci na jedné mapě. Pro každou úlohu se musí přistupovat jedinečně, řemeslně a s vidinou toho, čemu a komu má mapa sloužit.
1./ První náhled na poskytnutá geologická data a jejich oříznutí dle hranic zájmového území (ERN). Jsou vidět místa, které je potřeba doplnit daty z jiných zdrojů, aby zájmové území bylo pokryté celé.
2./ První draft mapy. Zájmové území doplněno chybějícími daty o geologii území. Jednotlivé plošky byly agregovány do nižšího počtu kategorií. Některé příliš malé plošky byly včleněny do větších sousedních plošek. Barvy pro jednotlivé kategorie byly určeny na základě geologických zvyklostí. Na závěr byl přidán stínovaný reliéf, který zvyšuje plastický vjem mapy.
3./ Finální mapa. Byly provedeny grafické úpravy a přidány další kompoziční prvky mapy – titul, legenda, měřítko, logo.
Text a ilustrace: Adam Pátek
