Psát první zprávu od začátku projektu je trošku jako chystat se na první třídní sraz. Hledáme první zápisky, fotografie a neubráníme se vzpomínkám. Jaké byly naše první dojmy. Že jsme měli i obavy. Kolega z Německa nám připadal takový neuchopitelný, rozevlátý… A pánové z univerzity zase působili tak akademicky. Navíc každý mail bylo třeba nejdřív poslat překladatelce. Dneska je všechno jinak. Co vezme do ruky Jörg, to šlape jak hodinky a místo obávaných sucharů se z univerzitních kolegu vyklubali univerzální parťáci do nepohody. A s novou posilou v tymu rázem němčina není překážkou.
Tak zatímco se v šanonech a vlastně všude v kanceláři kupí hromádky ofocených dokladů, vyrážíme na další workshop do terénu. Přiznám se, že pod tématem „Varianty žuly“ si nějak neumím představit nic moc napínavého. Muzeum těžby žuly mne tak zastihlo nepřipravenou. Čekala jsem nějaké zaprášené nářadí a místo toho nám tam naservírovali lidské osudy. Němý černobílý film ukazuje tvrdou dřinu v kamenolomu bez sentimentu, naopak s hrdostí. A dlažební kostky už ve mě asi napořád budou budit pokoru. Před takovou prezentací geologie nelze než smeknout. Návštěva aktivního kamenolomu je pak třešničkou na dortu. V barevných vestičkách a helmách stojíme pod obrovskou masou žuly jako hejno pestrých permoníků z pohádky. Jörg zapáleně ukazuje na různé žíly a zlomy, tlumočnice Petra statečně drží krok s jeho výkladem a geologové nadšeně oklepávají svými kladívky balvany ležící všude okolo. Přestože sama ještě stále preferuji živou přírodu, začínám chápat jejich nadšeni a zápal pro geologii. A přesvědčeni, ze moje práce a náš projekt má smysl nezkalí ani vzpomínka na všechny ty papíry, které na mne čekají v kanceláři.
