Pokud vás někdy někdo pozve na procházku přírody s přírodovědcem, nebo dokonce s geologem, neváhejte ani vteřinu. Uvidíte totiž svět úplně jinýma očima a objevíte věci, o kterých nemáte ani tušení. Stejná byla i procházka s Petrem Mužákem údolím Rokytky. Aniž bychom opustili bezprostřední okolí známého Kryštofova údolí, objevili jsme překvapivá nová místa.
První zastávka byla hned za silničním mostkem, geolog průvodce sešel ze silnice a vydal se neohroženě po svahu nad potokem. Návštěvníci ho následovali a za chvíli se již první nadšenci shýbají pro kameny. Tedy spíše takové slepence, které na první pohled vypadají jako zbytky betonu nebo malty. Ovšem opak je pravou, jedná se o pěnovec, odrůdu travertinu, který vzniká srážením a usazováním rozpuštěného vápence. Z chemického hlediska je to uhličitan vápenatý, někdy ve směsi s dalšími minerály. Ke vzniku pěnovců významně přispívá flóra, která z vody odebírá kysličník uhličitý a voda reaguje vysrážením vápence. Ten se rychle usazuje na větvičkách, kamínkách i živých rostlinách, postupně je obaluje a vyplňuje i prostor mezi nimi. Zprvu křehká hmota se postupně mění v porézní kámen, který známe z ozdobných travertinových obkladů a z kterého se dělaly dýmkové hlavičky. Na navštíveném místě se sice pěnovcový útvar před nedávnem zřítil do potoka, ovšem pod vedením geologa objevují kousky pěnovce i se zbytky rostlinek všichni účastníci výpravy.
Druhá zastávka byla o pár desítek metrů dál, výprava jen přešla přes silnici do lesa. Jen co si oči přivykly stínu lesa, hned z něj v důsledku výkladu průvodce vystupují zbytky lomu. To, co by člověk jinak přehlédl dostává nový tvar – právě zde se nacházely Clam-Gallasovy vápencové doly. To už se ale slova ujímá přítomný speleolog a popisuje krasové jeskyně, které se skrývají v nenápadném skalním útvaru. Dává kolovat fotografie, plánky a nakonec i krásný krápník. Pokud se však někdo nadchnul nad tou krásou a rád by se vydal do hlubin, další údaj nadšení většiny zchladí – chodby jsou místy široké jen 60 centimetrů. Návštěvníci se shodují, že speleologie je jistě krásná věda, ale na speleologa hledí trochu jako na exotické zvíře.
To už ale průvodce geolog a přírodovědec v jedné osobě jásá nad uschlou větývkou na malém paloučku. Identifikuje v ní totiž odkvetlou vzácnou orchidej. Pro ty, kterým se snad nedostává fantazie, vytahuje z batohu krásné velkoformátové fotografie rostliny v plném květu a nadšeně je prezentuje vedle uschlého stvolu. Následně už i ostatní rozpoznávají a nacházejí odkvetlé orchideje v blízkém okolí. Opravdu zde jsou. Taková vzácnost. Taková krása. Jen je potřeba vědět, co hledat a kde.
Výš cestičkou vedoucí do lesa se dostáváme k místům, kde i neškolené oko rozpoznává stopy lidské činnosti. Jsme na místě historického vitriolového dolu „Zeche“ ze 16. století. Následuje další poutavý výklad o těžbě a těžkém životě horníků v minulosti. Málokdo z přítomných si dokáže představit, že by pracoval ve stísněných prostorách a během desetihodinové pracovní doby ručně vyrubal jen 6 centimetrů další štoly. Ve stínu lesa průvodce ještě vysvětluje funkci důlního kola a systém odvodnění štol.
Po více než třech hodinách se návštěvníci loučí a vrací se zpět k výchozímu místu. Neušli celkem ani 5 kilometrů, ale viděli a dozvěděli se věci, kterých by si bez průvodce nebyli všimli. A právě v tom tkví kouzlo vedených přírodovědných procházek s průvodci – získáte nové zážitky a poznatky.
Text: Pavla Růžičková
Foto: Josef Růžička
