Pořádat uprostřed léta studijní cestu do Česko-saského Švýcarska byl nápad, no řekněme odvážný. Když se to plánovalo, tak jsem o existenci projektu ještě neměla ani tušení a teď na mne padla organizace tohoto podniku. Připadala jsem si jako princ z pohádky, co plní úkoly rozmařilé princezny …
Úkol první – sehnat průvodce. Dva národní parky, to nebude problém, myslela jsem si. Jenže ouha. V Českém Švýcarsku geologa mají, moc milého, ale jeho volnomyšlenkářský přístup mne během přípravy doháněl k šílenství. To v Saském Švýcarsku to byla jiná liga. Geologa nemají, jen školené průvodce. Kteří jsou ovšem na celé léto zablokovaní. Ale můžu jim oficiálně napsat, oni to posoudí, předají dál a ozvou se. No neozvali se, a to už je říjen.
Úkol druhý – ubytování. Sehnat nocleh na jednu noc uprostřed týdne pro patnáct lidí uprostřed sezóny je téměř nemožné. Už ani nevím, kolik hoteliérů jsem nesmírně pobavila. Nakonec se štěstí usmálo na kolegyni Renatu, která umluvila majitele penzionu pro školní výlety. Uprostřed léta měl volno a náladu pod psa. Po jedné noci pod jeho střechou se nedivím ani jednomu.
Dále nám situaci komplikovalo suché a horké počasí, stále se měnící nařízení ohledně zákazu vstupu do lesa a průběžně se měnící počet zúčastněných. Když jsme se tedy v plném počtu sešli na místě, bylo to jako malý zázrak. Co na tom, že jsme s geologem Petrem byli na místě omylem o hodinu a půl dříve. Vyběhli jsme si na rozhlednu (zavřenou) a byli spokojení.
Naší první zastávkou byla Köglerova geologická mapa. Představte si kamennou mozaiku o velikosti menšího hřiště uprostřed rozkvetlé zahrady za rodinným domkem. A k tomu jako průvodce hovorného majitele domu, svérázného staršího pána, příbuzného samotného Köglera. Svižně vyprávěl, vtipkoval a ukazoval a ještě stíhal průběžně kontrolovat a opravovat naší skvělou tlumočnici Petru kouzelnou němčinou se sudetským dialektem.
Na místě byl i geolog národního parku, který byl naším průvodcem po celý den. Byl nesmírně vtipný, měl toulavého psa a velmi specifický přístup. Zažili jsme s ním opravdu nezapomenutelné chvíle, jako když nás vzal do zpola zatopené a zavalené štoly vápenky, kdy na konec došel jen on a neohrožená tlumočnice. Nebo když jsme na Pravčickou bránu šli přímo vzhůru pod nákladní lanovkou, on se jen přezul a pravil s úsměvem „já to dávám za deset minut“. No deset to rozhodně nebylo, ale zážitek mocný. Když pak k večeru přelezl v srdci národního parku zábradlí a vyrazil do skal, naši jindy akurátní akademici jen zvedli obočí a šplhali za ním.
Druhý den jsme projeli Saské Švýcarsko, kde nás čekala prohlídka Maria Louise Stolln. Rozdíl mezi oběma štolami nemohl být větší. Ta včerejší byla nepřístupná, tohle bylo vzorně udržovaných 400 metrů s 90 minutovou prohlídkou. Při poutavém výkladu uprostřed hory doslova běhal mráz po zádech jen při představě neuvěřitelné dřiny starých horníků. To je člověk rád i za ty tabulky čekající v kanceláři.
Studijní cestu jsme zakončili na Děčínském Sněžníku hledáním fluoritům na místech bývalého lomu. Pánové konečně zaměstnali svá kladívka a nad každým nálezem zářili nadšením jak malé děti.
A poučení pro příště? Když si geolog obouvá pevnou obuv, je na místě se otočit a spasit se útěkem.
