Listopad – měsíc papírování
Jako dítě jsem měla knížku Já, Baryk. Baryk byl pes a v každé kapitole vyprávěl o jednom měsíci – třeba únor byl měsíc studených kastrůlků nebo září měsíc vlaštovek. Z pohledu projektu by byl listopad měsícem papírování.
Nečekaně se nám sešly dvě soupisky najednou. Nejprve jsme odpovídali na připomínky k prvnímu projektovému vyúčtování a následně sestavovali vyúčtování druhé, za další půlrok trvání projektu. Představte si, že máte vtěsnat vše, co se dělo za půl roku v projektu, který spojuje tři subjekty a dva národy do čtyř tabulek. A to tak, aby úředník někde v kanceláři na základě číslic a hesel pochopil, co, jak a proč děláte. To prostě není proveditelné, i když tabulky to jsou velmi detailně propracované.
V zápalu boje pak lehce může uniknout základní myšlenka a už jste nuceni psát vysvětlení faktů, které jsou pro vás vlastně naprosto samozřejmé. Ano, účastnili jsme se akcí, které pořádal projektový partner, protože základní myšlenkou projektu je spolupráce, a proto vše děláme společně. To bylo jednoduché. Ovšem jak vysvětlíte, že nábytek z IKEA stál oproti předpokladům víc, protože jsme netušili, že se platí zvlášť deska stolu a zvlášť nohy? Se zájmem jsem nastudovala celou historii a filozofii zakladatele IKEA (vše je lepší než kontrolovat tabulky, že?) a se zvráceným humorem sobě vlastním jsem zkoušela počítat, o kolik by bylo levnější vyrobit nohy ke stolu z vlastních zdrojů. Nakonec jsem vzala telefon a prostě přiznala, že jsme udělali chybu a ejhle, nebyl to problém. Na druhém konci spojení byl taky jen člověk, i když oproti mne té dámě asi nenaskakuje husí kůže při pohledu na tabulku, co má víc než dva sloupce. Ale zvládla jsem to. Šanon s druhou soupiskou a kopiemi všech příslušných dokladů nakonec vážil 1,6 kg, jak potvrdila paní na poště. U kopírky jsem strávila snad několik hodin a postupně vyměnila tři ze čtyř tonerů.
Mojí záchranou v listopadu plném papírů byl workshop „Dobrá praxe v geovědách v muzeích“, který pořádali naši projektoví kolegové ze Senckenbergova muzea v Görlitz. Cestou tam jsme v autě ještě probírali věci okolo soupisky, ale po prvním příspěvku už jsem byla v jiném světě. Zlatým hřebem pro mne byla ukázka virtuální reality „Dobrodružství v půdě“. S nasazenými brýlemi jsem se rázem ocitla pod zemským povrchem a okolo se objevovaly různé mnohonožky nebo sviňky v nadživotní velikosti. Neuvěřitelný zážitek, mé srdce zapáleného zoologa zaplesalo. Když jsem pak cestou zpátky usnula ve vlaku, tak se mi zdálo, že jsem stonožkou v obrovské hromadě papírů, ze kterých jsem se nemohla vyhrabat ven a všude byla jen čísla. Brr. Jsem zvědavá na to, co přinese prosinec.
