„I ta nejkratší cesta může být velké dobrodružství“, říkávala moje německá babička Frida. Byla to svérázná figurka, nicméně přežila dvě světové války v Sudetech, tak věděla o čem mluví. Já jsem naivně uvěřila, že když se člověk dobře připraví a vše naplánuje, tak se nemá co zhatit. Počítám, že bábi Frida se někde na obláčku smíchy popadala za břicho.
Když jsme v říjnu připravovali projektový workshop na prosinec, tak padla volba na malebnou obec Hamr na Jezeře. Leží na projektovém území, přímo v našem geoparku a pan starosta nám ochotně zapůjčil krásnou místnost na obecním úřadě, s veškerým vybavením a krásným výhledem na jezero.
Stravování nebude problém, myslela jsem si. Zavolej do hotelu Pacifik, radila kolegyně Lenka znalá místních poměrů. Žádný problém ujistili mne, tedy do konce října, pak zavíráme kvůli rekonstrukci. „Nevadí zavoláme, jinam, můžete mi něco doporučit?“, ptám se naivně. „Ale tady v zimě nic není,“ ujistila mne milá paní …
Během listopadu jsme sehnali výborné přednášející a začínáme se těšit na workshop. Tedy, ještě ten oběd. Ve vedlejší Stráži pod Ralskem je pizzerie, tak si objednáme oběd tam. To je nápad. Žádné nádobí, žádné starosti, a ještě nám to přivezou. Objednáváme vše po telefonu, opět se mi dostane ujištění, že nic není problém. 15 pizz na půl jednou do Hamru, jak si přejete.
Den před workshopem začíná sněžit a mrznout. V prosinci žádný div. Ovšem pro České dráhy velké překvapení. První vlak má zpoždění 5 minut, druhé spojení už 10 a cestou posbírá dalších 5. Nakonec z toho je celkem půl hodina zpoždění. Naštěstí naši báječní projektoví partneři přiložili ruce k dílu a vše se podařilo nachystat včas. Technika chvíli dělá drahoty, ale nakonec se vše rozběhne, všichni lektoři dorazí na místo bez ohledu na sníh a zimu. Všechno klape, jak má.
Do půl jedné. Pizza nikde. Ve tři čtvrtě přijíždí poslíček na babetě, z batohu vytáhne 3 pizzy, řekne že další doveze snad za půl hodiny a zmizí. Jsem v šoku a při následujícím telefonátu z pizzerií ztrácím glanc, jak tomu říká můj muž. „Ona se nám porouchala pec a opravář přijede za hodinu“, dozvídám se. Jenže já mám uprostřed sice malebně zasněžené, nicméně opuštěné samoty 22 hladových geologů! Naléhám, ať okamžitě vymyslí náhradní řešení a hrdina na druhém konci linky mi slibuje usmažit a dodat 20 řízků s hranolkama. Přesvědčuji tedy německého doktora archeologie, že potřebuji změnit program, začít přednášku bez oběda a až přijedou řízky, tak ho přerušíme. Prezentaci odpřednáší celou, když se opět objeví poslíček, tentokrát v autě a vykouzlí 10 pizz a 3 řízky. Pec se zázračně rozběhla a poslíček mizí jak prvotřídní kouzelník. Geologové vše berou s humorem a v družném hovoru sní úplně všechno.
Když po workshopu vracíme klíče starostovi, tak mu vyprávím celou anabázi s obědem. „A proč jste nejedli tady?“ ptá se udiveně. „Za rohem je restaurace.“ Když se proberu z mdlob, tak se vše vysvětlí. Když zavřel hotel, tak začali vařit v pivnici. Jsou chvíle, na které se prostě připravit nelze.
