Prokletí projektových manažerů má svůj přesný název: částečný úvazek. To se vaše práce nevešla do tabulek a rázem máte plnohodnotnou práci, ale třeba jen poloviční plat. Hodně projektových manažerů tak sedí na dvou židlích, ovšem znám i případy, které pracují současně pro 6 projektů najednou. Já si to neumím představit, jsem srdcař, buď do toho dám všechno, nebo jdu od toho. Ovšem i můj projektový úvazek nese označení 0,75. Mohu se tak plně věnovat projektu a současně mi „zbývá“ čas účastnit se dalšího dění v našem Geoparku Ralsko.
Každým rokem pořádáme v geoparku malý, ale o to krásnější landartový festival. Uprostřed přírody, v údolí, kde kdysi stávala prosperující vesnička, se sejdou umělci a tvoří a prezentují svá díla návštěvníkům. Za takovou idylkou je samozřejmě spousta práce a příprav. Děláme to s láskou a zapálením pro věc. Letos nás napadlo festival přestěhovat. Na rozlehlém území geoparku je 20 míst, kde stávaly vesnice. To je 20 míst, která by si zasloužila pozornost, řekli jsme si a od podzimu se postupně toulali a hledali. A našli. Pro letošní ročník jsme vyvolili Svébořice. Lesní mýtina, potůček, tři malé panelové budovy po sovětské armádě a v lese poházené panely, jako kdyby zde obři hráli domino. Vybráno, zvoleno, povoleno. Umělcům posíláme informace o novém místě, podklady k historii obce a máme radost z toho, že ke smutné historii obce dopíšeme další, tentokrát veselou kapitolu.
Zachránil nás web google earth. Chtěli jsme poslat mapičku místa a ona tam byla zvláštní vlaječka. Po chvilce pátrání na webu se ukazuje, že ve stejnou dobu se na stejném místě koná třídenní airsoftová bitva pro 1 800 účastníků! Následně se ukazuje, že stejně jako my mají akci povolenou od vlastníka lesů, jen od jiného polesného. Už jen ten paradox, my se staráme o oživení bývalého armádního prostoru a festival nám zruší dvě tisícovky rádoby vojáčků. Z téhle bitvy couváme. Máme přece ještě dalších 19 vesnic, že?
Další místo, krásná louka uprostřed borových lesů, pískovcová skalka, nádherné prastaré a rozložité duby. V duchu už vidíme v jejich korunách zavěšené barevné houpací sítě a vdechujeme pohodu místa. Je tu CHKO, je tedy potřeba domluvit akci. „Ano, to je možné, jen musíte chodit výhradně po stezkách,“ oznamuje nám pán z CHKO. Ale to je festival, diváci budou po celé louce, uvádíme na pravou míru. „Tak to by nešlo, na zemi hnízdí vzácný skřivan lesní.“ Tak a máme to.
Nevzdáváme se, ještě tu je přeci to krásné místo, kde jsou do skal vytesané světničky a sklípky. Naše fantazie do nich hned vykouzlí workshopy pro návštěvníky festivalu. Nedaleko je krásný rovný palouk, to se bude stavět pódium … No nebude. Palouk je za oborou, to bychom mohli vyděsit jeleny. Namítáme, že nejsme techno party, ale poklidný landartový festival, kde se hraje maximálně divadlo bez zvučení a písničkový recitál. Ovšem odůvodnění, kterého se nám dostává od vlastníka lesů, je tak absurdní, že na něj nemáme odpověď. Protože se jedná o poklidnou akci, mohli bychom přilákat zvědavé jeleny, kteří by se následně vyděsili a mohli z úleku dostat infarkt! No uznejte, s touhle logikou nehnete. Pravda, chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou stanu první veterinární pomoci pro jeleny, ale nakonec jsme ustoupili a vrátili festival na původní místo.
Zlatá geologie. I když musím přiznat, že mne to baví. Jeden den s německými geology zkoumáme horu kamení při exkurzi ve štěrkovně, druhý den řeším norskou umělkyni, která se dožaduje dvou šicích strojů doprostřed pustiny a třetí sedím v kanceláři nad tabulkami a zprávou o průběhu projektu. Jistě chápete, že s popsáním našeho projektového života se do těch titěrných kolonek prostě nikdy nemůžu vejít ….
